Expresivita neboli výrazovost klade důraz na viditelné vyjádření vnitřních pocitů živých bytostí a ve výtvarném umění stojí v opozici k naturalismu a impresionismu. Projevuje se i v jiných uměleckých směrech jako byl symbolismus a fauvismus, nejen v samotném expresionismu, jemuž dala název. Expresionismus v užším významu je výtvarný směr, který se rozvíjel v Evropě mezi lety 1909-1925. Měl značné názorové rozpětí, jak myšlenkové, tak výtvarné, a na jeho zrodu se kromě vyjádření silných citů podílely také inspirace ze starověkého umění, dětské kresby, tvorby svátečních malířů, primitivního umění, folklóru a tvorby duševně nemocných. Expresionismus v jednotlivých národních okruzích odrážel nejen individuální, ale hlavně společenskou situaci a dobové sociální krize. Věnoval se světu obyčejných lidí s přesahy až na okraj společnosti, kritizoval a parodoval měšťáctví a jeho projevy. Expresionisté si ve své tvorbě uchovali vztah k předmětné skutečnosti, ale podávali ji deformovaně, s důrazem na asymetrii a kontrasty. Důležitý byl dynamický rukopis, zvýrazněná linie a autonomní barva jako nositel výrazu. Směr se nejvýrazněji projevil v malbě a grafice, dochází k velkému rozvoji akvarelu jako prostředku rychlé a spontánní tvorby a požadavku plošnosti, neiluzívnosti a výrazovosti také vyhovoval dřevořez. K předním expresionistům patřil E. Munch, M. Vlaminck, G. Roualt, v Německu pak členové dvou významných skupin Die Brücke a Der blaue Reiter. Expresionismus do českého prostředí přivedla Munchova výstava, uspořádaná v roce 1905 v Praze, která ovlivnila zejména ranou tvorbu členů skupiny Osma E. Filly, A. Procházky a B. Kubišty. Na počátku dvacátých let poznamenal tvorbu J. Čapka, B. Feigla, A. Justitze, z německých malířů pak W. Hablika nebo M. Kopfa, jeho vliv však nalezneme i později u K. Černého nebo J. Baucha.