Vznikl kolem roku 1909 v Itálii v okruhu anarchisticky orientované inteligence. Kromě malířství a sochařství se projevil i v architektuře, literatuře a hudbě. Termínu použil poprvé básník F. T. Marinetti, který v roce 1909 formuloval program směru v Manifestu futurismu v pařížském listě Le Figaro a poté jej rozvinul v dlouhé řadě manifestů a statí. Futuristé se programově odvraceli od konvencí měšťácké společnosti a jejího umění. Oceňovali moderní civilizaci a technický pokrok, rychlost dopravních prostředků a dynamiku velkoměstského života. Vyjadřovali odpor proti dominanci katolické církve, jejich doktrína negovala dosavadní vývoj umění, chtěli zničit paměťové instituce společnosti, pěstovali kult síly a činu, vyznávali militarismus, což nakonec některé z nich přivedlo až k sympatiím k italskému fašismu. Futurismus považovali za první skutečné umění a soustředili se na zobrazení hlavních aspektů moderní technické civilizace jako byl pohyb, rychlost, síla, technické tvary strojů, motivy pohybujících se lidí. Programově se sice zřekli všech historických reminiscencí, ale přesto je ovlivnilo mnohé z umění minulosti, jako např. barokní vitalismus, kubistická simultaneita, divizionismus, Hogarthova lineárnost a Turnerova barevnost. K nejvýznamnějším futuristům patřili v Itálii G. Balla, U. Boccioni, C. Carra a G. Severini. Futurismus se rozšířil i do ostatních evropských zemí, v Německu ovlivnil některé expresionisty, silný ohlas měl rovněž v Rusku, kde představoval reakci na morálně i fyzicky rozloženou ruskou feudální společnost. S italskými futuristy úzce spolupracovala Růžena Zátková. V samotných Čechách se příliš neprosadil, v předválečné generaci ovlivnil zejména Otto Gutfreunda a Bohumila Kubištu, po válce spojil jeho principy s kubismem v kubofuturismus architekt J. Kroha.