Nová věcnost, též známá pod obecně užívaným německým názvem Neue Sachlichkeit, vznikla v Německu na počátku dvacátých let 20. století a stala se součástí širšího proudu příklonu ke skutečnosti, který se projevil v evropském umění po 1. světové válce. Směr navazuje na umělecké styly minulosti se vztahem k realitě, na renesanci, klasicismus a biedermeier. Využívá některé podněty z díla P. Cézanna. Ovlivnila jej také soudobá německá fotografie. Nová věcnost se projevila hlavně v malířství a grafice, a to od konce války, která rozvrátila morální a citové hodnoty ve společnosti i v umění. Reagovala negativně na výraz expresionismu a dynamiku futurismu, hledala řád světa v realitě, pozorované chladně, z odstupu, věcně, se smyslem pro detail. Umělci zobrazovali každodenní život velkoměst a továren, nevyhýbali se ani okrajovým banálním a ošklivým jevům. Součástí tohoto pohledu je na jedné straně jistá melancholická skepse, na druhé straně revolučnost a sociální kritika. Ve výtvarném vyjádření převažuje statičnost, strohý prostor bez atmosféry a důraz na zachycení podrobností. Malířský rukopis je hladký, indiferentní a barvy vyzařují jakési magické světlo. Jméno dostala tato tendence podle výstavy v Mannheimu v roce 1925. Během dvacátých let se postupně vytratila syrová realita a sociální kritika a vývoj Nové věcnosti ukončil nástup německého fašismu, jehož umění se jí částečně inspirovalo. K nejznámějším představitelům patří G. Grosz a O. Dix. V Čechách nalezneme její ohlasy v tvorbě některých členů Devětsilu a Sociální skupiny. Ovlivnila také český neoklasicismus dvacátých a třicátých let.