Pozdní fáze kubismu mezi lety 1928-1932, specifická pro české umění. Kubismus, zejména jeho dekorativně estetické principy, přežily v českém prostředí mnohem déle než ve Francii, kde skončil kolem roku 1914, a vrátily se v poválečném umění v několika vlnách. Po roce 1925 doznívají poválečné tendence jako Nová věcnost, neoklasicismus a primitivismus, nastává odklon od sociálních témat a zároveň se v Čechách začala přijímat nová tvorba Picassova a dalších francouzských protagonistů kubismu. Ke vzniku lyrického kubismu přispěl i obnovený důraz na kvalitu malby a lyrické tendence projevující se v souběžném poetismu. Lyrický kubismus obnovoval autonomii formálních výtvarných prostředků a posílil jejich odklon od nápodoby skutečnosti. Biomorfní tvary se stávají znakem, barva se osamostatňuje a získává emotivní funkci. K oblíbeným námětům patřila zátiší a variace ženských aktů, obojí však sloužilo k zobrazení hry složitých tvarů, rafinovaných barevných harmonií a diferencovaného povrchu malby. Průkopníkem tohoto stylu byl E. Filla, vedle něj se tento směr výrazně projevil v díle F. Muziky, A. Justitze nebo J. Krále, ale okrajově zasáhl tvorbu velké skupiny malířů různých výtvarných názorů a také různých generací.