Vyvinul se po roce 1930 u některých představitelů českého lyrického kubismu. Jeho vznik podnítilo opět ovlivnění českého umění tvorbou P. Picassa, jenž po roce 1925 směřuje k plastické monstrózní transformaci skutečnosti. Plošná malba představitelů lyrického kubismu se mění, křivky a plochy kypí a vzdouvají se a vytvářejí organické novotvary, které nemají daleko k síle a erotismu pravěkého a primitivního umění. Jsou umístěny do nehlubokého prostoru a modelovány téměř sochařským způsobem, ať se jedná o figuru, nejčastěji ženskou nebo krajinu. Obrazy jsou nabity vitalitou, jsou expresívní a plné napětí a energie. Na této stylové fázi participuje také sochařství, které vytváří plně plastické formy adekvátní malířským projevům. Z českých malířů můžeme k tomu stylu přiřadit kromě E. Filly, F. Muziky, V. Tittelbacha a A. Wachsmana také mladší E. Nemese a J. Bauernfreuda, kteří jeho existenci prodloužili až do poloviny třicátých let, patří sem také některá sochařská díla V. Makovského, B. Stefana, H. Wichterlové a L. Zívra. Podle teoretika F. Šmejkala imaginativní kubismus ovlivnil i současně se rozvíjející artificialismus, který představoval specifickou českou cestu k imaginativnímu umění a surrealismu.