V českém prostoru se tímto termínem označuje malba, kresba, grafika a také plastika některých umělců ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století s přesahy do konce let padesátých. Tuto zřetelnou, ale dlouho nepojmenovanou tendenci definovali František Šmejkal a Věra Linhartová na výstavě Imaginativní malířství 1930-1950, která se konala v roce 1964 na Hluboké a v Praze. Podle Šmejkala imaginativnost, latentně obsažená v mnoha směrech výtvarného umění, v českém umění třicátých let zesílila a ovlivnila řadu umělců, zasažených estetikou surrealismu, kterým však nevyhovovala jeho teoretická a skupinová dogmata. Imaginativní umění vychází nejen ze surrealismu, ale také z některých prvků evropského dada, inspiruje se i v umění minulosti, např. v díle Arcimboldově a dalších manýristů, v některých aspektech barokního umění, ve fantaskním umění i v symbolismu, zejména v díle Jana Zrzavého. Ze zdrojů umělcovy fantazie a z historických odkazů vzniká bohatý výtvarný jazyk imaginace, jejíž jedna část přímo navazuje na psychický automatismus surrealismu a zachycuje a zpředmětňuje nekorigovaný fantazijní proud. Druhý směr klade důraz na záměrné, vědomé a originální utváření představy, která pochází ze snu nebo podvědomí, a je zachycena širokou škálou výrazových prostředků od prvků z reálného světa až po ryze abstraktní motivy. Imaginativní umění vzniklo v okruhu pražského Devětsilu a poprvé se objevilo na pražské výstavě Poesie 32. Ze zahraničních umělců na ní vystavovali například H. Arp, S. Dalí, G. Chirico, J. Miró a Y. Tanguy, z českých se účastnili F. Janoušek, F. Muzika, A. Wachsman, J. Štyrský, Toyen, J. Šíma. Výstava postihla široké spektrum uměleckých názorů a jejím hlavním znakem byla svobodná nespoutaná fantazie jednotlivých umělců, kteří se přesto snažili vyjádřit a pochopit aktuální problémy člověka v moderní době. Do druhé poloviny století pak imaginativní tvorba přesáhla v díle M. Medka, Z. Sklenáře nebo J. Istlera.