Pojem informelní nebo informální umění byl do terminologie dějin umění uveden v šedesátých letech. Označuje tendence vznikající od čtyřicátých let na půdě abstraktního umění, které byly založeny na spontánním expresívním gestu - odtud také označení abstraktní expresionismus, či akční nebo gestická malba. Umělci se necítili omezováni žádnými pravidly ani konvencemi, neuznávali estetické kánony jako krásu, harmonii, řád, nesledovali žádnou kompozici. Vytvářeli jakousi základní syrově zpracovanou matérii, která odkazovala k původní zkušenosti člověka a byla úzce svázána s jeho existencí. Důležité byly pocity, emoce a spontaneita. Jde o první umělecký směr, který zasáhl téměř celé světové umění. Současně s americkým abstraktním expresionismem se ve Francii rozvíjel tachismus a v Evropě akční malba. K informelu řadíme z evropského umění tvorbu skupiny Cobra, H. Hartunga, J. Fautriera, Wolse nebo A. Tàpiese, v Americe tam patří J. Pollock, A. Gorky, W. de Kooning, M. Rothko, M. Tobey, B. Newman. V českém prostředí se informel jako vyhraněná abstraktní tendence výrazněji uplatnil až s politickým uvolněním konce padesátých let, kdy se jeho náznaky objevily v tvorbě J. Istlera, který měl koncem čtyřicátých let kontakt se skupinou Cobra, dále pak v tvorbě J. Kotíka a M. Medka. Vyhraněné podoby nabyl kolem roku 1960 v okruhu umělců, kteří vystavovali svá díla na neveřejných výstavách - Konfrontacích. Patřili k nim sochaři J. Koblasa, A. Veselý, malíři J. Valenta, A. Málek, A. Tomalík, R. Piesen a později o něco mladší Z. Sion. Český informel má existenciální charakter, je plný úzkosti a skepse, klade důraz na monochromní barevnost a syrovou těžkou malířskou hmotu. Je pro něj příznačná jistá exaltovanost, pramenící z domácí výtvarné tradice manýrismu a baroka.