Jedna z tendencí českého umění, kterou do odborné literatury uvedl teoretik Jan Kříž. Divnost vzešla z okruhu studentů AVU a AMU v Praze, kteří před polovinou padesátých let vytvořili neformální společenství různých uměleckých oborů, na těchto školách vyučovaných. Později od roku 1957 se začali nazývat Šmidrové. Pomocí humoru, satiry, recese, legrace a různých hudebních a divadelních improvizací se zprvu snažili překonat atmosféru sešněrovaných padesátých let. Původně nevážně myšlené akce však obsahovaly zárodky uměleckých konceptů, které se současně rozvíjely v západoevropském a americkém umění té doby. Šlo například o tvorbu asambláží a objektů, akce a happeningy, v hudební složce skupiny vznikala první díla konkrétní hudby. V další fázi vývoje skupiny se více prosadila složka výtvarná a divnost se stala východiskem umělecké tvorby. Výtvarné objekty s obsahem divnosti mají své kořeny v dadaismu a také surrealismu. Umělci však čerpali i ze starších tradic. Z manýrismu převzali smysl pro kuriozity, tajemno a literární podtext díla. Baroko poskytlo přebujelost, okázalost, divadelní pojetí iluzivních prvků (klamů) a vypjatý citový exhibicionismus. Umělci vytvářeli syntetické celky plné grotesknosti, protikladů, chaosu, destrukce, skepse a výsměchu. V divnosti se nevyskytuje nic abstraktního, je tvořena konglomerátem iluzivních prvků, grafických záznamů skutečnosti a reálných předmětů. Přes zdánlivou nespojitost však byla tato tvorba naplněna vnitřní svobodou, vyjadřovala snahu mladých umělců o prolomení tuhého akademismu a ideologické sevřenosti oficiální umělecké scény. Karikovala dogmata a znevažovala pravidla profesionálního umělectví a představovala jednu z bohatých a zajímavých uměleckých reflexí postavení člověka v nejistém moderním světě. K představitelům této tendence patřili K. Nepraš, B. Dlouhý, J. Koblasa a J. Vožniak.