Představují souhrnné označení poměrně obsáhlé kapitoly umění 20. století. Jejich společným principem je racionální vztah k realitě, u níž je akcentována ekonomická, účelová, a logická stránka. Umění využívá postupů, které poznávají obecnou podstatu jevů a procesů, zobecňují, abstrahují a vylučují z tvorby náhodu, podvědomí a rozumem nezvládnutou fantazii. Umělecká tvorba má silný akcent společenské odpovědnosti. První konstruktivní tendence se objevily v ruské avantgardě a v holandském neoplasticismu. Následoval Bauhaus se svou komplexní tvorbou s důrazem na architekturu a design, reakcí na surrealismus byla tvorba skupin Cercle et Carré a Abstraction Création. Z nich pak čerpala poválečná geometrická abstrakce v USA i v Evropě, reagující zase na nový realismus a pop art. I v českém umění měly konstruktivní tendence bohatou historii. První ohlasy ruské avantgardy se objevily v okruhu Devětsilu. Naplno se konstruktivní tendence rozvinuly v evropsky významné meziválečné architektuře funkcionalismu, značné bylo jejich uplatnění i v oblasti scénografie, typografie, knižní grafiky a fotografie, jmenovitě v tvorbě J. Krohy, J. Krejcara, O. Starého, K. Teigeho, J. Funkeho nebo J. Drtikola, ve volném umění pak můžeme jmenovat část tvorby J. Šímy, O. Mrkvičku nebo Z. Pešánka. Na tyto domácí i evropské tradice navázali počátkem šedesátých let mladí umělci jako Z. Sýkora, K. Malich a H. Demartini, a to na výstavách skupiny Křižovatka. K nim později přibyli R. Kratina, J. Kubíček a V. Mirvald. Vše vyvrcholilo založením Klubu konkretistů v roce 1968. Konkretisté kladli v šedesátých letech ve vzrušené atmosféře existenciálních zmatků a pocitu ohrožení základních lidských hodnot důraz na technické aspekty moderní civilizace a navrhovali uspořádat svět na principu matematického řádu. Jejich klub zrušila normalizace, ale konstruktivní principy se uplatňovaly i v sedmdesátých a osmdesátých letech v tvorbě mladších umělců, jako například J. Ambrůze, M. Cvacha, Z. Lhotského, M. Mouchy a dalších.