Nově obnovený příklon a návrat k figurativní tvorbě probíhal ve světovém umění ve velkém měřítku na počátku šedesátých let. Nelze jej označit za vyhraněnou stylovou tendenci, ale jde o zastřešující termín, zahrnující řadu stylových variant, mimo jiné sem patří art brut, pop art nebo nový realismus. Umělci nové figurace odmítali nejen abstrakci, ale i realismus založený na anticko-renesančních kořenech s klasickými pravidly perspektivy, kompozice, jednoty místa a času obrazu apod. To, co je spojovalo, byla snaha o zobrazení nové pozice člověka v moderním světě, který byl plný pocitů tísně, ohrožení, odcizení a ztráty základních lidských hodnot. K nové figuraci se hlásila celá plejáda stylově často velmi odlišně se vyjadřujících umělců od F. Bacona, M. Pistoleta, přes A. Jorna, Y. Kleina, N. de Saint Phalle až ke G. Richterovi a S. Polkemu. Úzký vztah českého umění k tomuto mezinárodnímu vývoji demonstrovala výstava Nová figurace (původně plánovaná jako mezinárodní) v Praze v roce 1969, která shrnula různé projevy tohoto směru v českém prostředí, v této době již výrazně traumatizovaném ruskou okupací. Na výstavě byli zastoupeni například O. Slavík, P. a P. Orieškovi, A. Kučerová, sestry J. a K. Válovy, J. Vožniak, K. Nepraš, J. Načeradský, V. Janoušková, E. Kmentová a O. Zoubek. Nová figurace silně ovlivnila část figurativně orientovaného českého umění, zejména z generace sedmdesátých let.