Groteskno a groteska vznikají spojením protikladů. Výsledek tohoto spojení bývá dvojaký - paradox, nesmysl a absurdita, na jedné straně působící komicky, na straně druhé ovšem také znepokojivě nebo hrůzně. Groteska dostala své jméno podle pozdně římských maleb objevených na konci 15. století v podzemních prostorách, grottách. Dekorativní malby volně kombinovaly různé motivy, z nichž vznikaly nové nevídané věci a bytosti. Grotesknost se v evropském umění uplatňovala od středověku, zpočátku v okrajových sférách zejména lidového umění a kultury. Od romantismu však patří k oficiální myšlenkové výbavě umělců. V českém umění, bohatém na sarkasmus a ironický odstup, se prosadila zejména ve 20. století, její principy najdeme i v díle takových umělců jako byl F. Kupka, J. Čapek nebo J. Váchal. Její vrcholné období ale začíná v šedesátých letech, kdy na podhoubí nové figurace, existenciálních myšlenek a dobové absurdity vzniká kvalitativně nová varianta grotesknosti, označovaná jako česká groteska. Původně plná humoru a smíchu se na začátku sedmdesátých let v době počínající normalizace mění v ironický škleb a skepsi, odrážející pokřivené poměry ve společnosti. K nejvýznamnějším autorům pracujícím s touto myšlenkovou a estetickou kategorií patří malíři J. Načeradský, M. Rittstein, J. Sopko, V. Bláha, sochaři J. Nepraš (který své groteskní náměty realizoval také v kresbě) a K. Gebauer, keramik K. Pauzer. Z tvorby mladší generace můžeme ke grotesce přiřadit obsáhlé kresebné cykly Vladimíra Kokolii z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.