Nazývaný také superrealismus nebo fotorealismus vznikl v šedesátých letech ve Spojených státech, odsud se dostal do Evropy a na obou kontinentech vyvrcholil kolem roku 1972. Na jeho genezi se podílela reakce na geometrickou a expresívní abstrakci, která ovládla umění čtyřicátých až šedesátých let, ale promítají se do něj i některé prvky starších výtvarných tendencí, např. nové věcnosti dvacátých let, poválečného neodada, pop artu a dalších realismů. Hyperrealismus usiloval o obrození vztahu umění k předmětné skutečnosti. Zachycuje ji krajně veristickým způsobem, co nejpravdivěji, s důrazem na objem, povrchovou strukturu a individuální detail. Námětově zpracovává hlavně velkoměstské prostředí a svět moderní techniky, zachycuje každodenní, často velmi banální situace. V malbě hyperrealismus rozvinul obrazy architektury a ulic, odrážející se ve skleněných plochách výkladů, naleštěné karoserie aut u benzínových pump, neonové reklamy a velkoměstskou grafiku, aranžmá různých výrobků v regálech, nakupující v obchodech. Neomezuje se jen na malbu (Ch. Close, R. Estes), ale projevuje se i v plastice, známí jsou typicky pestře oblečení Američané D. Hansona. V českém umění se s hyperrealismem setkáme poměrně hojně. Nejblíže k americkému projevu stojí dílo T. Pištěka s malbami částí automobilů, architektury a figurálních kompozic. Prvky fotorealismu používali ve svých dílech s větším nebo menším odstupem také Z. Beran, O. Kulhánek, P. Nešleha nebo P. Oriešková, fantazijně realistickou malbu s ironickým podtextem pěstovali B. Dlouhý nebo J. Vožniak.