V konceptuálním umění obecně je důležitější myšlenka nebo idea, než fyzický objekt. Umělci velmi často pracují s pojmy (concept) a myšlenkami, které jsou spojeny s jazykem, a umění pak předává tyto myšlenky v podobě ústní nebo psané zprávy. Tento termín slouží také jako zastřešující pojem pro nové tvůrčí postupy, které se rozvíjely během šedesátých let a popíraly, i když ne zcela důsledně, předmětný charakter výtvarné tvorby. Patřily mezi ně happenning, performance, umění akce, environment, body art a další, které realizovaly umění živě před divákem a byly pouze zaznamenávány na fotografii a filmu. V době svého vzniku reagovalo konceptuální umění na vlnu komercializace v šedesátých letech, ale i na vyhraněný individualismus abstraktního expresionismu a estetismus minimalismu nebo některých forem geometrické abstrakce. Termín byl poprvé definován v New Yorku, jeho kořeny však sahají ještě hlouběji až k ready mades M. Duchampa a akční tvorbě Y. Kleina. Při vnímáni konceptuálního umění je kladen hlavní důraz na aktivní roli diváka a jeho vědomí. Umělci zkoumají rozmanité aspekty společnosti a často také zkoušejí, jako třeba J. Beuys, zda umění může změnit životy nebo společenské instituce. Klasickým dílem konceptuálního umění je Kossuthova Jedna a tři židle, složená ze skutečné dřevěné židle, její fotografie a zvětšené slovní definice židle ze slovníku. Umělci však často používají i jednoduché vizuálně nezajímavé projevy, aby upoutali pozornost k ústřední myšlence. Konceptuální umění bylo v polovině sedmdesátých let poněkud zatlačeno vlnou umělců, kteří se zabývali tradičními disciplínami. V současné umělecké tvorbě se ale stále prosazuje. V českém umění se již v šedesátých a posléze i v sedmdesátých letech realizovala řada akcí, happeningů a performancí, které prováděla například skupina Aktual s M. Knížákem, E. Brikcius či Z. Ságlová. V době normalizace se koncepty objevovaly převážně v dílech neoficiální výtvarné scény. Najdeme je třeba u L. Nováka, J. Koláře či D. Chatrného. Mladší generace, jako například P. Štembera, J. Mlčoch, K. Miler či J. Kovanda, zaznamenávala své individuální akce prostřednictvím dokumentární fotografie. V dílech Ivana Kafky nebo Miloše Šejna fúzovalo konceptuální umění s uměním objektu nebo land artu. S textem a písmem pracuje v různých kontextech J. Valoch a s knihou J. H. Kocman.