I tato tendence patří pod zastřešující termín konceptuálního umění, ale je zároveň jakousi reakcí na jeho neosobnost. Někdy se konceptuální dílo stává paradoxně fyzickým a k vyjádření ideje musí umělec udělat často něco bolestného ve fyzickém slova smyslu a použít jako materiálu vlastního těla. Body art se odehrává buď na veřejnosti jako jakási performance, nebo v soukromí a pak je zveřejňován jen prostřednictvím dokumentace. Mezi inspiracemi body artu nalezneme opět M. Duchampa, podle nějž lze cokoli použít jako umělecké dílo, tedy i vlastní tělo, ale i ženská těla jako živé štětce Y. Kleina. Umělci zkoumají tělo v prostoru, dešifrují jeho jazyk, vztah těla a ducha, sami svá živá těla mění v sochy. Tělo se stalo významným výrazovým prostředkem ke zkoumání řady problémů moderní doby - identity, sexuality, násilí, nemoci nebo smrti. Umělci si jeho prostřednictvím kladou otázky po smyslu tvorby a roli umělce jako díla samotného i komentátora pohybu společnosti. Body art se rozvíjí v široké škále projevů od sadomasochistického exhibicionismu až ke vznešenému rituálu. Největší rozkvět zažil koncem šedesátých a v sedmdesátých letech. Jeho hlavními protagonisty v USA byli V. Acconci nebo D. Oppenheim, v Evropě pak S. Brisley, M. Abramovič nebo R. Schwarzkogler. V českém umění je známé sebezraňující Štěpování P. Štembery, fotografie gest a doteků provázené texty K. Milera a akce J. Mlčocha.