V obecném smyslu jde o základní tendenci figurativního výtvarného projevu, zachovávající v zobrazení konkrétnost a jedinečnost skutečnosti, jak nám ji zprostředkuje naše zrakové vnímání. Tento široce používaný obecný princip prochází celým uměním od jeho počátků v pravěku až do dneška a vyskytuje se v mnoha obměnách souvisejících s vývojem společnosti a její kultury. V užším smyslu se jedná o výtvarný směr, který se prosadil v evropském umění po roce 1830. Trval až do devadesátých let a byl určen stejnými principy věrného zobrazení skutečnosti v její jedinečnosti. Umělci odmítali idealismus klasicismu i romantickou nostalgii po minulosti a soustřeďovali se na skutečný život, který vnímali prostřednictvím vlastní zrakové zkušenosti, bez idealizace, ale s určitou mírou přetváření. Realisté opustili historickou malbu a soustředili se na současnost, na právě probíhající události v přítomném čase. Do umění nově uvedli téma života a práce všech vrstev obyvatel města, včetně těch nejnižších, v zobrazení venkova navázali na některé podněty anglického romantismu, ale rozvinuli je o samostatné zobrazení krajiny a těžké práce venkovanů. Náměty pojednávali se vzrůstajícím citem pro sociální problematiku a mnozí dospěli až k otevřené sociální kritice. K průkopníkům směru patřil C. Corot, francouzští malíři z okruhu barbizonských tvořící ve volné přírodě, nejvýznamnějším představitelem realismu byl G. Courbet, který se jím zabýval i jako teoretik. V Čechách k rané realistické tvorbě patří část díla J. Mánesa, francouzské zkušenosti přinesli J. Čermák, S. Pinkas nebo V. Barvitius. Courbetovy podněty rozvinul tvořivě ve svém díle K. Purkyně a naplno se pak realismus uplatnil v tvorbě příslušníků generace Národního divadla (M. Aleš, F. Ženíšek, J. Mařák ad.). V umění 20. století pokračovala realistická tradice zejména v kvalitní krajinářské tvorbě členů Umělecké besedy V. Rady, V. Sedláčka nebo V. Rabase, ale i v obrazech O. Nejedlého nebo O. Blažíčka.