Začíná se prosazovat od konce šedesátých let v kultuře, umění, filozofii a vědě jako nové pojetí poznávání světa, nejednoznačné, členité, rozporné a plné protikladů. Postmodernismus vychází z odmítnutí vůdčí role euroamerické civilizace a zrovnoprávnění jiných alternativních kultur, zpochybňuje samotné základy anticko - křesťanské kultury s jejím racionalismem a zkoumá, zda je rozum jediným interpretačním nástrojem světa a jestli je svět vůbec jedna celistvá a všem lidem společná skutečnost. Ve výtvarném umění se od sedmdesátých let tímto termínem původně označovala část architektonické tvorby, která si v reakci na strohost funkcionalismu libovala v nejednoznačných tvarech, historizujících výpůjčkách a razantních barvách. Dnes se pod tímto pojmem skrývá označení nových forem uměleckého vyjádření poslední čtvrtiny 20. století. Postmodernismus není jednotný styl, ale je pro něj příznačná rozmanitost materiálů, stylů, struktur a prostředí. V jednom díle spojuje často velmi odlišné stylové prvky a představuje jakousi hru umělce s divákem, která je otevřena různým interpretacím. Zahrnuje vážné i pokleslé styly a žánry. Je pluralitní a eklektický, umožňuje používání a prožívání umění i lidem z okrajových vrstev společnosti (tvorba J. M. Basquiata věnovaná černochům v Americe), soustřeďuje se na traumatizující témata poslední doby (epidemie AIDS). Velká pozornost je věnována i postavení žen, feministickému hnutí, umění žen (J. Holzerová, C. Shermanová) a vztahu umění a trhu. Pod pojmem postmodernismus tedy nalezneme netradiční a těžko zařaditelné projevy umění z poslední doby. V českém prostředí se postmodernismus poprvé razantněji prosadil po roce 1987 v tvorbě generace skupiny Tvrdohlaví. Ta opustila cestu mravně naléhavých výpovědí svých předchůdců, které se vztahovaly k postavení jedince ve společnosti, a vydala se do světa osvobodivé fantazie, za exotickými mýty i historizujícími výpůjčkami se zdůrazněním role individuálního výrazu jednotlivce. Vývoj postmodernismu není zdaleka ještě ukončen.