Proces abstrakce je součástí poznávání, znamená zobecňování smyslově konkrétní reality, a tím prohloubení jejího poznání. Ve výtvarném umění je tento proces častý, ve své podstatě každé umělecké dílo více či méně abstrahuje od skutečnosti, někdy až do podoby znaku. Abstraktní, nebo také nefigurativní, nezobrazující či konkrétní umění nezobrazuje ani nezastupuje žádný reálný předmět. Umělec používá vysoce subjektivním způsobem výtvarné prostředky jako je barva, plocha, tvar nebo linie a organizuje je do nové originální obrazové struktury, nezávislé na předmětné skutečnosti. Toto zobrazení si ale ponechává svůj smysl, funkci i obsah a vyjadřuje vnitřní nevyslovitelné pocity, emoční stavy nebo nálady podobně jako hudba. Abstraktní umění se dalším vývojem rozdělilo do dvou hlavních směrů, na abstrakci geometrickou, používající geometrické prvky, z níž vyšel např. konstruktivismus, a abstrakci organickou nebo také strukturální, která pracuje s bohatě členěnými organickými tvary s důrazem na hmotnou stránku výtvarného projevu. Ty daly základ pozdějším informálním tendencím. První abstraktní obrazy vytvořili po roce 1910 V. Kandinskij, F. Kupka a R. Delaunay, k velkému rozvoji abstrakce došlo v druhé polovině 20. století. V českém umění bylo abstraktní umění potlačováno z ideologických důvodů jak v padesátých letech, tak v době normalizace, plně se mohlo rozvíjet jen v šedesátých letech jak ve své geometrické podobě (např. dílo H. Demartiniho, K. Malicha) tak v podobě informální (M. Medek, J. Koblasa, A. Veselý).