Vznikl původně v malířství a přinesl do umění zcela nové pojetí zobrazení. Neopouští zrakovou skutečnost, ale kombinuje ji s racionálním a logickým poznáním reality. Název pochází od francouzského názvu cube pro krychli a byl použit v kritických reflexích v počátcích rozvoje tohoto stylu. Kubismus vychází z vrcholného fauvismu a pozdního díla Seuratova, k jeho vzniku přispěla i africká a oceánská primitivní plastika, kterou umělci obdivovali a sbírali. Hlavním impulsem byla ale posmrtná Cézannova výstava v roce 1907, která postavila do popředí otázku obrazové kompozice. Kubismus prošel několika fázemi. Přes přípravnou fázi (1907-1909) se dostal do fáze analytické (1910-1912), kdy je objekt rozložen do několika pohledů, které se následně opět slučují tak, aby byly zřejmé i ty rysy objektu, které jinak oku zůstávají utajeny. Zájem o předmětnost se projevuje v tom, že nejčastějším námětem v tomto období je zátiší. Barva ztrácí svou iluzívnost a prosazuje se monochromní barevnost šedých, hnědých a zelených tónů. V syntetické fázi (1913-1914) pak dochází ke scelení prvků podle záměrně budované kompozice stojící na typických znacích kubistického projevu - rozkladu, mnohopohledovosti a prostupnosti tvarů. Navíc se přidává barva a objevuje se i koláž, sbližující obraz ještě více s realitou. Téměř synonymem pro kubismus je P. Picasso, vedle něj se na rozvoji stylu nejvíc podíleli G. Braque a J. Gris. České prostředí přijalo kubismus bez časového zpoždění, byla na něj připravena zejména Osma a Skupina výtvarných umělců. Na prosazení kubismu v sochařství se zásadně podílel O. Gutfreund a k výraznému uplatnění kubistických forem došlo u nás i v architektuře, v užitém umění a užité grafice.