Dadaismus nazývaný často hnutí dada - podle náhodně vybraného slova z dětské mluvy - vznikl v okolí Cabaret Voltaire, který založil Hugo Ball v roce 1916 v Curychu, jako středisko literátů a výstavní síň pro umělce, kteří se do Švýcarska uchýlili před hrůzami 1. světové války. Dadaismus se v Evropě a později i v USA rozvíjel mezi lety 1916-1923. Od počátku bylo jeho součástí kromě výtvarného umění také divadlo, film a hudba. Zásady zformuloval roku 1919 básník Tristan Tzara v Manifestu dada. Na hnutí měl částečně vliv i futurismus. Dadaismus byl striktně pacifistický, válka představovala nepochopitelné selhání lidské společnosti, umělci neuznávali racionalismus soudobé technické civilizace a odmítali její morální a umělecké tradice. Proti měšťácké společnosti bojovali ironií, cynismem, destrukcí, provokací, záměrně svou tvorbou šokovali a revoltovali. Svá díla označovali jako antiumění a pro inspiraci se obraceli do oblastí „nízké" kultury ke kabaretu, brakové literatuře i graffitti. Principem tvorby byla nahodilost, hravost, černý humor, mnohoznačnost uměleckého jazyka, grotesknost a paradox. Dada nevytvořilo svůj vlastní výtvarný jazyk, ale pohybovalo se v širokém rozpětí mezi abstrakcí a realismem, kladlo důraz na svobodu a tvořivost umělce. Používalo neklasických výtvarných prostředků, velký rozvoj prodělala koláž, vytvářená nahodile z rozmanitého materiálu, dále montáž a fotomontáž, automatické kresby, ready - mades, rozvíjela se také politická grafika. Hnutí mělo silně mezinárodní charakter, ze Švýcarska se jeho myšlenky dostaly do válkou rozvráceného Německa a také do porevolučního Ruska. V New Yorku se dadaisté soustřeďovali kolem Marcela Duchampa a Stieglitzovy galerie. Nakonec se centrum přesunulo do Paříže, kde hnutí skončilo. V českém umění zaznamenáváme spíše jen ohlasy dada, např. v tvorbě Jaroslava Haška nebo v Osvobozeném divadle.