Novinky

Recenze výstavy Raku a haiku – Dvojí krása syrovosti

V rámci cyklu s názvem Jiné světy, řady výstav autorů čerpajících z podnětů vzdálených kultur, jedné z linií Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, vystavují spolu autorky dvou generací, keramička Jana Krejzová (*1963) a malířka Kristýna Šormová (*1985). Výstava v pravém rohu vstupního prostoru galerie má přirozeně komorní charakter. Setkání techniky západní formy raku s výtvarnou paralelou východního haiku, je tu na první pohled postaveno na svobodně hnětené hmotě materiálů a jejich syrovosti. Sám průběh procesu je oběma už i cílem. V případě keramiky vymyká se praktickému využití a ve druhém očividnému zobrazení přírody.

Jana se ve svém domovském Újezdci u Litomyšle, nadohled Růžového paloučku, místa rozloučení se Českých bratří s domovem, věnuje užité i volné keramice. Pořádá setkávání a kurzy pro zájemce. V posledních letech (přinejmenším od výstavy v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku v únoru roku 2012) dává ale přednost ukázkám prací ze samotného procesu. Přiznává svou fascinaci jeho až rituálním zážitkem. Neuhlazené střepy se stopami ohně oslovují právě svou syrovostí.

Zvětralým horninám vrací tvar kamene. V primitivní otevřené peci opakovaně přerušovaným a nejraději osamělým nočním výpalem, přidáváním a vpalováním jiných materiálů do povrchu střepů, oživuje v paměti snad cosi z pohanských dob, jejich dávných úliteb živlům a zapomenutým bohům.

Kristýnu potkávám teprve s roudnickou výstavou. Její svět dynamických rytmů a tkání těla živé přírody, zrcadlících se ve vlastním sebezapomnění výtvarnými postupy, je rozhovorem z jiného prostoročasu v duchu staročínského Tao a Čchanu, v Japonsku vyprecizovaného do střídmě Zenové podoby haiku. Nejsou tu zastoupeny její velké a prohnětené plochy papírů nebo pláten, a přece setkání s jejím cítěním světa i na malém formátu pozornějším návštěvníkům postačí.

Postup je stejný: výchozí barevné vrstvy narušuje děrováním a následně snímá smýváním, strháváním, proškrabováním nebo rytím a zbavuje je i sebe utkvělých nánosů. Výsledkem blíží se Janiným střepům. Svobodně nalezenými prostředky malby směřuje k prozření. K tomu, co jí v živé přírodě i v ní samé zůstalo skryté; co se jí malbou otevírá a z ní rodí. V čem se poznává. Společná výstava Jany a Kristýny je šťastným nápadem a snad i do budoucna příslibem možné hlubší spolupráce obou. Navzájem se na svých cestách
potvrzují. Je výstavou zdařilou a určitě stojí za návštěvu.

Miroslav Koval, srpen 2016