Tiskové zprávy

Daniela Vinopalová. Jako větve stromu, jako potok, jako obloha, jako pták...

28. 4. 2011 - GMU

 Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem si Vás dovoluje informovat o výstavě

DANIELA VINOPALOVÁ. Jako větve stromu, jako potok, jako obloha, jako pták…

Ve čtvrtek 28. dubna 2011 v 17 hodin otevřeme slavnostní vernisáží výstavu Daniela Vinopalová – Jako větve stromu, jako potok, jako obloha, jako pták... z volného cyklu Osobnosti.

Úvodní slovo pronese PhDr. Alena Potůčková, ředitelka galerie.
Hudební program: Mikael Ericsson – violoncello J. S. Bach:  Ze Suity C-dur pro violoncello sólo Prelude – Sarabande – Gigue, E. von Koch: Monolog č.17 na švédskou lidovou píseň pro sólové violoncello.
Vernisáž se koná v Galerii  moderního umění v Roudnici nad Labem, Očkova 5.
Výstava bude pro veřejnost otevřena od 29. dubna do 5. června 2011,
denně 10.00–12.00, 13.00–17.00 s výjimkou pondělí.

Významná česká sochařka Daniela Vinopalová (16. prosince 1928 v Opavě) stojí po celou svoji dráhu tak trochu v pozadí české výtvarné scény. Je tomu tak zčásti proto, že na rozdíl od svých vrstevníků z prostředí Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kteří se na přelomu padesátých a šedesátých let prosazovali v rámci nově vznikajících spolků a skupin, vystupovala vždy jako solitérní osobnost. Studovala na pražské Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Karla Pokorného. Své akademické školení považovala vždy spíše za zátěž, od níž se chtěla emancipovat. Vynalezla si postupně zvláštní osobitou techniku, kterou bychom s jistou nadsázkou mohli začlenit do oblasti intuitivní akční tvorby. Sochařka při ní pracuje podle svého vnitřního modelu, permanentně ověřovaného prsty rukou, s hmotou, kterou postupně vrství do podoby soch - objektů, které ve své výsledné podobě evokují tvar váz. Hmota se v nich stává jakýmsi převtělením vnitřních spirituálních obsahů. Sochy svým rozvolněným tvaroslovím vzdáleně odkazují k soudobému informelu, tvoří však samostatnou kapitolu, která vznikla nezávisle na tomto okruhu tvorby. Neméně výraznou kapitolu představuje v díle Daniely Vinopalové její šperkařská tvorba.

Jako větve stromu, jako potok, jako obloha, jako pták…
Vytvářet paralelně s přírodou. Sochy, které žijí jako větve stromu, jako potok, jako obloha, jako pták, který právě teď zpívá tak silně jako dosud nikdy. Zachytit ty chvíle, kdy skutečnost je zázračně silná, protože do nás vstupuje plně a jedinečně. Zachytit tyto chvíle jakoby prvních spatření. /Miroslav Lamač v katalogu první samostatné výstavy Daniely Vinopalové v Galerii na Karlově náměstí v roce 1966./

Dílo Daniely Vinopalové, tedy to, které ona považuje za sobě vlastní, nepodřízené vnějšímu zadání, s nímž se nemohla vnitřně ztotožnit, není nijak rozsáhlé. Čítá desítky soch a šperků. Hvězdnou chvíli intuitivního nálezu vlastní tvůrčí metody situuje autorka do počátků šedesátých let, kdy jí jakoby najednou začala pod rukama ožívat sochařská hmota a měnit se v oduševnělou tkáň se zvěčnělými otisky prstů. Začala z ní stavět duté tvary, pro něž Ludmila Vachtová vymyslela z nedostatku přiléhavějších možností pojmenování sochy-vázy. Říká, že přitom nemyslela na jejich funkci, ale na zen-budhistickou definici „obaleného prázdna“. Daniela Vinopalová o nich mluví prostě jako o plastikách. To možná lépe odpovídá jejich charakteru, který nevychází primárně z konstrukčního principu sochy, ale z živé tvárnosti stavebního materiálu. Autorka ke své tvorbě nepotřebovala žádné kresebné studie, žádné modely, žádné ideové záměry. Plastiky jí rostly v dlaních, jako by jejím prostřednictvím promlouvala sama matka příroda. Takto přece staví i vlaštovčí hnízda, termití obydlí a dutá stébla rostlin. Sochařka přitom zažívala až euforický pocit souvislosti s vyšším řádem, kterému naslouchá její vnitřní hlas. Měla pocit, že se v tu chvíli nachází v ohnisku proudění duchovních energií. Zároveň objevila autonomní svět umělecké svobody, v němž se těšila ze svých tichých, nepřenositelných radostí. Při práci postupovala pomalu, jak jí přikazoval cit pro vnitřní soudržnost tvaru. Stavba musela být při vší křehkosti a intuitivnosti postupu pevná a vyvážená, aby obstála ve zhmotnělé existenci. Autorka se přitom opírala o víru ve spirituální podstatu světa, která dodávala její činnosti vyšší opodstatnění.

Řád vesmíru
O něco později po prověření metody vrstvení plastických stěn, obalujících obliny prázdna, vynalezla Daniela Vinopalová druhý tvůrčí postup, jehož charakter spoludefinoval zvolený stavební materiál. Na rozdíl od hlíny, která je předurčena k „zemitému“ hnětení měkkých tvarů a zachovávání otisků prstů v povrchu díla, vyzývala kombinace drátů, pletiva, gázy a sádry ke smělejším konstrukcím. Ani tyto „bílé“ sochy neměly předem určený tvar, který by autorka ověřovala prostřednictvím kresebných studií, plánů či modelů. Vznikaly stejně intuitivně, jako jejich hliněné, do cínu odlité sestry. Jejich cílem bylo ostatně také obalit a definovat prázdno, které však tentokrát nebylo spoutáno pevnými stěnami, ale bylo mu dovoleno volně prostupovat z jádra ven a zpět. Tyto objekty, které se svým založením blížily světu architektury, se pohybovaly na pomezí organického a geometrického tvarosloví. Právě to na tvůrčím procesu autorku zajímalo: vestavět do prostoru přesnou, bílou linii a hned ji doplnit pomačkaným pletivem či tvarem sugerujícím zvlněnou stuhu. „Správnost“ autorského rozhodnutí jako by opět potvrzovala vyšší moc, která nedovolovala „přežít“ nedokonalým, nevyváženým tvarům. Daniela Vinopalová se zarputile pouštěla do odvážných staveb, pokoušela principy statiky, sahala na jejich mez. Na konci procesu stála podivuhodná díla vyzývající k úvahám o svobodě projevu a o smyslu umění, jež klopotně a přece úspěšně sahá k vyšším idejím vesmírné harmonie.                   

Výstavu podpořilo Ministerstvo kultury.
Mediálním partnerem je Vltava Český rozhlas 3.
Koncepce a příprava výstavy a katalogu: Alena Potůčková ve spolupráci s Danielou Vinopalovou
Výstavu Daniela Vinopalová – Jako větve stromu, jako potok, jako obloha, jako pták, která je součástí volného cyklu Osobnosti, doprovází katalog s barevnými a černobílými reprodukcemi s texty Aleny Potůčkové a Daniely Vinopalové v grafické úpravě Jana Brodského.