Novinky

Ještě k Mánesovu Praporu pro Jednotu Říp

Uveřejňujeme článek odborníka na problematiku spolkových praporů Ing. Aleše Brožka

Zhotovitelé praporů v 19. století

Aleš Brožek

            Zatímco na začátku 19. století se v českých zemích každoročně světilo jen několik vojenských, kostelních či školních praporů, přijetím živnostenského zákona v roce 1859 se situace v této oblasti podstatně změnila. Některá živnostenská společenstva se sice transformovala z cechů a dále užívala historické cechovní korouhve a prapory, nová společenstva však potřebovala společenstevní prapory. K ještě větší poptávce po zhotovitelích praporů došlo po vydání spolkového zákona v roce 1867. Tento zákon byl mnohem liberálnější než předešlý a vedl k masovému zakládání spolků v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. 

Po tomto roce rostly spolky jako houby po dešti a mnohé z nich si nedokázaly představit spolkový život bez okázalých oslav a pohřbů svých zasloužilých členů, jimž lesk dodávaly spolkové prapory.  To dokládají  údaje v novinách o počtu použitých praporů při různých událostech. Například na pěvecký sjezd ve svatojanských dnech roku 1864 přijelo do Prahy 114 spolků se 40 prapory a na slavnostech kladení základního kamene pro Národní divadlo v roce 1867 bylo přítomno 212 pěveckých sborů s 81 spolkovými prapory. Desítky spolkových praporů byly k vidění při vjezdu prince Rudolfa do Prahy v r. 1878 či při návštěvě císaře v Praze v r. 1891.

            Prapory z té doby se zhotovovaly převážně malbou na plátno nebo vyšíváním na hedvábí, samet, satén, hedvábný rips, plátno či jiné textilní materiály anebo kombinací, kdy se malba našila do vyšívaného praporu.

            Vexilologické publikace upozorňují pouze na „praporového“ malíře Josefa Mánesa (1820-1871), protože namaloval prapory národním gardám a slavným spolkům (pražskému Sokolu a Hlaholu, roudnickému Řipu, blanenskému Rastislavu aj.). Dohady panují u praporu hořického zpěváckého spolku Ratibor a nelze vyloučit, že se v tomto případě nejedná o jeho práci, ale malbu jeho bratra Quida (1828-1880). Malováním praporů se živili i další v té době věhlasní malíři. Mezi ně patřil malíř a pedagog Antonín Lhota (1812-1905), který namaloval zemský a kutnohorský znak na prapor tamního zpěváckého spolku v r. 1861, či znamenitý český portrétista J. Václav Mysliveček   (1812-1882). Od něho pocházejí podobizny tří mistrů kameníků (Beneše z Loun, Jana z Prachatic a Matyáše Rejska)  na praporu spolku vzájemně se podporujících kameníků pražských z r. 1870.

Pozornost si zaslouží také akademický malíř Hynek Fiedler (1836-1904), pozdější známý pražský fotograf, který namaloval prapor pro Sokol Královédvorský ve Dvoře Králové  nad Labem, nebo akademický malíř a pozdější profesor Leopold Ferber (1838-1912), který provedl ke všeobecné spokojenosti, jak napsal dobový tisk, v r. 1864 malbu praporu pro zpěvácký spolek Svantovít v Hlinsku. Na malbě praporu zpěváckého spolku Kovář v Čáslavi se podíleli dokonce dvě osobnosti – malíř církevních obrazů Josef Scheiwl (1833-1912) a malíř mnoha pláten s výjevy z českých dějin Karel Javůrek (1815-1909).

            V našem výčtu bychom neměli opomenout ani malíře a ilustrátora Františka Chalupu (1828-1887). Ten si vzal za manželku umnou vyšívačku Marii (1830?-1904) a provozoval s ní závod na vyšívání praporů nejprve ve Zdarazské ulici a později v ulici Pod Slovany v Praze. Společně s Antonínem Gareisem (1837-1922) namaloval prapor pro Typografickou besedu v Praze v r. 1868. Olejem maloval prapor pro hochy obecné školy žižkovské v r. 1874, zatímco jeho manželka prapor vyšila. Z jejích rukou pochází prapory pro sokolské jednoty v Chicagu a St. Louis i pro společenstvo pražských sládků, který vyšila v roce 1883 podle nákresu malíře a architekta Bedřicha Wachsmanna (1820-1897), jenž byl oblíben u české šlechty.

            Marie Chalupová zpočátku pracovala i pro bratry Tučky. Ignác Tuček (1838-1876) a jeho bratr Bedřich (1841-1886) pocházeli z Mukařova u Kostelce nad Černými Lesy. Starší z nich pracoval dříve v Paříži, kde byl na zkušené, jako ozdobník, takže mluvil plynně francouzsky. Na Ferdinandově třídě v Praze vybudoval s bratrem koncem šedesátých letech 19. století věhlasný obchod ozdobným zbožím, kam chodil  nakupovat Karel Sabina i Jan Neruda. Korespondenci v něm vedli česky i do ciziny a své češství dávali najevo i tím, že nad krám vyvěsili nápis Tuček Frères a velký znak zemí koruny České. Spisovatel Ignát Herrmann byl u nich krátce zaměstnán a na tu dobu vzpomínal slovy: Podnikatelé získali mistrnou vyšívačku hedvábím a zlatým i stříbrným dracounem ve starší slečně, jejíhož jména určitě nevzpomínám (ale tuším, že se jmenovala Šermaulova), která zaměstnávala i několik dívek jiných. Žerdi praporové vykroužil nejprve soustružník, načež teprve byly ozdobovány umnou prací řezbářskou. To pro náš závod vykonávali hlavně dva tehdejší výborní řezbáři pražští. Josef Heidelberg, dvorní sochař a řezbář císaře Ferdinanda, a Jindřich Votoček. U bratrů Tučků si nechal vyrobit prapor v r. 1870 např. pražský obchodnický spolek a mělnický Sokol.

            Ve stejném roce se o zakázku zhotovení praporu pro pražský Spolek mlynářský ucházela jak již zmíněná Marie Chalupová, tak i Františka Falknerová. Uspěla sice prvně jmenovaná, avšak F. Falknerovou to nemuselo tolik mrzet, protože rok předtím zhotovila prapor pro První spolek vzájemně se podporujících řezníků pražských  za 2000 zlatých. Svou dílnu měla v domě U tří pivoněk, kde často pobýval Bedřich Smetana. Mezi její další práce patřil  prapor čtyř pražských  řeznických společenstev, za který řezníci zaplatili v roce 1881 přes 1500 zlatých.

            Levnější prapory v cenách od 40 do 800 zlatých nabízela od r. 1859 firma Jindřicha Trenkwalda (1820-1896), kterou později převzal a provozoval až do své tragické smrti syn zakladatele Jan (1864-1901). Díky pravidelné inzerci v novinách a časopisech byla v té době nejznámější a i nejúspěšnější. Zhotovila přes 1500 praporů nejen pro česká a moravská společenstva a spolky, ale její produkce putovala i za oceán. Firma několikrát změnila své sídlo, nejdéle vyráběla prapory v rohovém domě na rohu Karlovy a Seminářské ulice a poté v Ostrovní ulici vedle „Zlatého soudku“. V letech 1866 až 1870 měla současně obchod na Ferdinandově třídě. Její majitelé byli aktivní členové Sokola a zhotovili mnoho sokolských praporů. Úspěšní byli i při zhotovování praporů pro veteránské spolky, i když především německé spolky vysloužilců si nechávaly zhotovit prapory v hlavním městě mocnářství.

            Ve Vídni působila od r. 1789 firma Krickel a Schweiger  (zhotovila např. prapor spolku voj. veteránů v Mor. Krumlově), která měla filiálku i v Brně, od r. 1793 ústav pro umělé vyšívání a malbu Karla Gianiho (zhotovil např. prapory pro vysloužilce v Českém Dubu, Velehradě, Buchlovicích, Kroměříži), z něhož se odtrhla firma Fellinger & Hassinger (vyrobila např. prapory pro vysloužilce ve Fulneku, Moravských Budějovicích, Úsově či Vlčici na Trutnovsku), a firma J. Zambach (prapor střelecké společnosti ve Vidnavě).

            Nejpozději v osmdesátých let 19. století vznikla J. Trenkwaldovi konkurence v rukodílně na prapory Václava Štědrého v Chomutově. Podobně jako Trenkwald  vystavovala prapor na zemské výstavě v r. 1891 a získala zlatou medaili, zatímco Trenkwald jen stříbrnou. V roce 1882 např. zhotovila prapor pro jáchymovské turnery a rok nato pro krnovské střelce. V tomto severočeském městě nebyla však osamocená, o zákazníky se musela dělit s chomutovskou firmou Franz Wagner, která zhotovila např. prapor pro bílinskou měšťanskou společnost v r. 1896.

            Podobně jako v Chomutově byli dva zhotovitelé praporů v 19. století i v malém podhorském městě Jablonné nad Orlicí. V domě čp. 86 sídlila dílna Josefa Neškudly a v  domě čp. 89 Ignáce Neškudly. Josefova dílna údajně vznikla už v r. 1810 a kromě praporů (zhotovila např. prapor pro školu v Lukavici na Orlickoústecku a v Lysicích na Boskovicku a prapor pro Pěvecko-ochotnickou jednotu „Hanka“ ve Smiřicích poté, co její nabídka byla výhodnější než od J. Trenkwalda)  se specializovala na kostelní paramenty  a chrámové kovové náčiní. Vystavovala je i na zemské výstavě v Praze v r. 1891 a její expozici si tam se zájmem prohlédl František Josef I.   Když spolek vojenských vysloužilců v Sopotnici v roce 1893 řešil, komu zadat zhotovení praporu, jeho zástupci navštívili obě dílny a rozhodli se pro firmu Josefa. Firma Ignáce naproti tomu uspěla např. v r. 1895 se zakázkou praporu pro spolek řemeslníků a obchodníků v Kunštátě.

            Nejvíce zhotovitelů praporů bylo soustředěno v 19. století v Praze. Pražský adresář z r. 1891 pod heslem Prapory jich uváděl sedm. Kromě již zmíněného J. Trenkwalda to byl Eduard Jacob Bittner (1836-?), který v r. 1870 sídlil na Staroměstském náměstí a v osmdesátých letech se přestěhoval na Velké náměstí. Byl aktivním členem spolku vysloužilců Radecký, v r. 1885 zhotovil např. prapor dobrovolného hasičského sboru Kuřímského, prodával také hasičské uniformy a odznaky.

Zmíněný adresář upozornil i na Boženu Hindlovou, která vyšívala zlatem a hedvábím v Opatovické ulici (v její dílně byl vyšit v r. 1893 prapor vzdělávacího a zábavního spolku kožešnických pomocníků), na Křesťanskou akademii v Řetězové ulici (výrobou praporů se v té době zabývala už minimálně 10 let, např. v r. 1882 zhotovila prapor Besedy Rudolf  v České Rudě nad Moravou), na E. H. Schwaaba v Železné ulici (dodával spíše stejnokroje než prapory), na Jana Wagnera ve Ferdinandově třídě (v r. 1885 zhotovil prapor pro živnostenské společenstvo smíšených řemesel stavitelských v Českém Brodě, v Praze měl sklad vyšívaného zboží a praporů z chomutovské rukodílny) a na Ženský výrobní spolek český.

U zrodu Ženského výrobního spolku českého v roce 1871 stála spisovatelka Karolína Světlá a jeho úkolem bylo připravit ženy na samostatný život, pořádat finanční sbírky, zabezpečit ženám vzdělání. Spolek  proto založil svou školu, kde se ženy učily ručnímu i strojovému vyšívání, a provozoval obchod ve Spálené ulici. V jeho výloze vystavoval vyrobené spolkové prapory, kterých v devadesátých letech každoročně zhotovoval mezi pěti až deseti, včetně praporu literárního a řečnického spolku Slavia.

Obdobou Ženského výrobního spolku českého byla v Brně Ženská vzdělávací jednota Vesna. I ta měla dílnu umělého vyšívání, v níž vzniklo několik praporů, např. v roce 1894  prapor Sokola Šlapanice (ve spolupráci s Křesťanskou akademií v Praze) a rok nato prapor brněnského Sokola. V Českých Budějovicích zadávali vyšívací práce dívkám z místního Jirsíkova ústavu pro hluchoněmé, aby  chovanky ústavu nemusily jinde žebrat o zaměstnání. V jejich rukách vznikl např. prapor spolku katolických  tovaryšů v Netolicích v r. 1888.

Závěrem zmiňme, že v 19. století existovala v českých zemích řada obchodníků nabízejících prapory v zemských barvách. Mezi ně patřil například  J.H.Brandeis, který měl koncem šedesátých let sklad  praporů všech barev a velikostí v Praze na Příkopech, J. Schubert, který na Kobližné v Brně nabízel v r. 1871 žlutočervené, žlutočerné, žlutočervenočerné a bílomodré prapory k tělocvičným slavnostem, Jan Ferdinand Bezděka (1848-1925), který od  r. 1872 provozoval na náměstí v Plzni obchod  střižním zbožím i látek na prapory a dodával hotové prapory všech barev, či F.B. Chlad, jenž v módním a galanterním obchodě ve Slaném  skladoval v r. 1883 800 bíločervených praporů rozličné velikosti.