Výstavy

Jitka Válová / Setkání

8. března - 4. dubna 2010

Dovolujeme si upozornit, že od 8. března do 9. dubna 2010 je otevřena výstava Jitky Válové Setkání v Topičově salonu, Národní 9, Praha 1.

Autorkou koncepce a kurátorkou výstavy je PhDr. Alena Potůčková.
Výstavu pořádá Společnost Topičova salonu ve spolupráci s Galerií moderního umění v Roudnici nad Labem.
Více na: www.topicuvsalon.cz

Umělecká dráha Jitky Válové trvá již více než půl století. Ohlédneme-li se zpět, vidíme před sebou impozantní dílo, čítající desítky monumentálně koncipovaných obrazů, stovky kreseb a grafických listů. Na počátku byly neorealistické studie z kladenských hutí, na opačném pólu pak lité kresby s hudebními a figurálními motivy. Co všechno se odehrálo mezitím? A s čím vším se na výstavě setkáváme?

Setkání se sestrou
Jitčinu životní a uměleckou dráhu si nelze odmyslet od souputnictví s její sestrou Květou. Dvojjediná tvorba sester - dvojčat patří k výjimečným úkazům českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století. Obě umělkyně se až do konce života Květy Válové v roce 1998 navzájem doplňovaly a povzbuzovaly ve svém uměleckém hledačství i v pojetí tvorby jako mravního závazku. Jejich umělecký výraz je jako rub a líc téže mince. Přestože se výstava primárně věnuje tvorbě Jitky Válové, stále tu musíme mít na paměti její sesterský stín, jehož prostřednictvím se dodává Jitčinu dílu a jeho poslání úplnosti. Proto necháváme alespoň stručně nahlédnout do jejich dialogu, který ozřejmuje jednotu i rozličnost jejich uměleckých přístupů.

Setkání s osudem
Poučení z poválečného studia ve Fillově ateliéru vedlo obě sestry od počátku k figuralismu monumentálního rozvrhu. Jejich přístup ke světu a umění se na čas ztotožnil s programem spolužáků, kteří se od roku 1954 začali sdružovat ve skupině Trasa. Ta se orientovala na moderní vzory, na poválečného Picassa, Légera a italský neorealismus, po ideové stránce pak na konstruktivní vidění světa, které se distancovalo od falešného optimismu socialistického realismu, ale i od pochmurných vizí evropského poválečného informelu. Hlásila se, podobně jako další výtvarné skupiny období tání na přelomu 50. a 60. let, k estetice všedního dne. Tuto orientaci u obou sester podtrhla zvláštní, osudová vazba na prostředí dělnického Kladna, od nějž se neodpoutaly po celý svůj život. Byly srostlé se svou periferií, v níž zcela samozřejmě hledaly autentickou inspiraci. Obyčejnost a opravdovost pro ně nikdy nebyly heslem, ale podstatnou charakteristikou. Jejich odtrženost od centra, vykoupená existenční tísní, se s odstupem padesáti let ukazuje jako jednoznačná přednost, jako zdroj podivuhodné, „nemoderní" osobitosti, který se začal ve světě umění znovu oceňovat až s nástupem postmoderny.

Setkání s minulostí
Z dnešního zpětného pohledu vystupuje na povrch také další zvláštní rys tvorby obou umělkyň. Jako by se v devadesátých letech kruhem vrátily ke svým vlastním počátkům. Květa Válová vložila svou uměleckou závěť do obrazu Rozháněč mraků z roku 1997 ze sbírky ČMVU v Praze. Objevuje se na něm monumentální záhadná postava, která se vynořovala již v různých jiných etapách autorčiny tvorby včetně obrazu Směšný melancholický muž z roku 1966 z GU v Karlových Varech. Motiv zavalitého muže se vrací k légerovské inspiraci z počátků Trasy. Spojuje se však zároveň s motivem živlů z malířčiných obrazů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Jen konturou vyznačená postava prochází nebeskou modří a mohutnými gesty rozhání mraky. Jitka Válová svou charakteristickou protáhlou figuru v pohybu vynalezla na konci padesátých let v obrazech a grafikách zápasníků a valcířů z kladenských hutí. Po polovině 60. let se tyto postavy převtělily v duchu existenciální estetiky v kráčející torza s křehkou konturou. Její těla se stala vykřičníkem úzkosti, jako například v minimalistickém obrazu Semknutí z roku 1982 ze sbírky GMU v Roudnici nad Labem. Ohrožená torza lidskosti se pak znovu objevují na obrazech, litých kresbách a litografiích z nedávné minulosti.

Setkání s inspirací
Obě sestry se vždy otevřeně hlásily k inspiraci prehistorickým uměním, které až na dřeň obnažovalo podstatu vztahu lidského jedince k okolnímu, tajemnému světu, z nějž přichází existenční ohrožení. Oproštěnost kreseb z Altamiry a jejich signální charakter napověděly, jak zacházet s tvarem a linií a jak zjednodušovat sdělení na elementární poselství. Také odtud pocházejí Jitčina protáhlá těla - vykřičníky a Květiny balvany a živly. Dědictví archetypu se pak ve zvláštní symbióze sešlo s křesťanskou symbolikou, která se v dílech obou sester začala výrazněji prosazovat v 80. letech. Zase jen v náznaku, v oproštěném, elementárním sdělení. To hlavní se dotýká tématu lidskosti, vržené napospas ohrožení, úzkosti z neznáma a existenční tísni, s nimiž je veden permanentní, heroický zápas. Do způsobu ztvárnění se promítají odlišné psychologické typy obou autorek. Na jedné straně stojí robustní výraz extrovertní Květy, na druhé subtilní, křehký projev introvertní Jitky. Umění sester Válových reagovalo po celá sedmdesátá a osmdesátá léta metaforou a skrytou, obecně humanistickou symbolikou na nepříznivou situaci období normalizace se všemi jejími příznaky zastaveného vývoje, odříznutí země od mezinárodních kontaktů i represivního tlaku na život jedince. Souznělo přitom s uměním dalších spřízněných umělců, zejména však umělkyň, jako například Adrieny Šimotové či Evy Kmentové. Svým silným mravním nábojem a oproštěným výrazem ovlivnilo také tvorbu figuralistů z generace sedmdesátých let.

Setkání s postmodernou
Vnitřní náboj a síla humanistické metafory v osobité expresivní verzi vytvořily bázi pro další přirozené setkání. Tak jako v souvislosti s počáteční fází tvorby obou autorek můžeme mluvit o naplnění programu neorealismu, na konci šedesátých let o nové figuraci a v letech sedmdesátých a osmdesátých o zvláštním pojetí existenciální figurace, tak také dochází na konci osmdesátých let k samozřejmému splynutí tvorby obou umělkyň s proudem transavantgardy a neoexpresionismu nové vlny. Tyto postmoderní tendence, mísící ve zvláštním expresivním koktejlu inspirace z nejrůznějších zdrojů, se obracely k hlubinným tajemstvím lidské psychiky, k mýtům i prehistorickým kořenům lidského rodu. Na to vše byly sestry Válovy připraveny, k tomu všemu již dospěly vlastní, osamělou poutí. Tato kapitola jejich uměleckého vývoje přinesla vynikající plody v podobě uvolněné expresivní malby obrazů s tématy odkazujícími k reflexi prudkých společenských proměn na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Další vývoj jejich tvorby pak přinesl zvláštní zklidnění, návrat ke křesťanské spiritualitě, témata vyrovnání a smíření.

Setkání se současností
Odchod Květy Válové v roce 1998 na několik let ochromil Jitčinu tvorbu. Postupně se však znovu začala navracet k nedokončeným obrazům, pomalu se vpravovala do svého řemesla i do svých staronových figurálních námětů, odkazujících ke křesťanskému poselství. Zatím poslední kapitolu v její tvorbě tvoří lité kresby na figurální a hudební motivy, v nichž se fixuje živá, psychofyzická akce, jakoby spojená s dávným archetypálním rituálem, vyjadřujícím vydělení prostoru z obklopujícího univerza prostřednictvím pohybů lidského těla. Při pohledu na část nových, stále se vrstvících cyklů kreseb, z nichž každý je posilující inspirací k tvorbě dalšího, je zřejmé, že máme vzácnou příležitost nahlédnout dovnitř neutuchajícího procesu, v němž se autorka nechává znovu a znovu unášet tryskajícím živlem umělecké tvorby, který stále ještě neřekl poslední slovo. Těšme se na další pokračování. Alena Potůčková

Text se zčásti odvolává k úvodu ke katalogu výstavy Jitka Válová, Hudba - Lité kresby na hudební motivy z volného cyklu Osobnosti, která se konala 1. 10. - 15. 11. 2009 v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

ČT 24
Recenze: Jitka Válová / Setkání
vloženo: 14. 3. 2010 10:57, autor: Josef Vomáčka

Jitka Válová / Setkání Jitka Válová (narozena 1922) patří k osobnostem, které není třeba představovat. Se svojí sestrou, dvojčetem Květou, vytvořily výraznou tvůrčí dvojici, která obohatila českou tvorbu o nepominutelné, stylově jasně definované charakteristické dílo. Jejich monumentálně koncipované obrazy, přinášející neobvyklý pohled zejména na mužské tělo, kresby, grafiky i litá díla, jsou dokladem nejen zásadního (pevného) životního postoje a směřování, zakotvení v dimenzích světové moderní tvorby, ale také celoživotního sesterského tvůrčího dialogu a povzbuzování.

V tomto měsíci již podruhé chválím instalace na Národní třídě a okolí. Horká linka ve Špálovce a husarský kousek Kašparův v Nové síni svojí výraznou kurátorskou instalací se staly jakousi předehrou pro brilantní výkon Aleny Potůčkové právě v Topičově salonu.

Dokonale zvládnutý výstavní prostor připomíná ty nejlepší newyorské soukromé galerie i instalace ve velkých sbírkách, vytvořené v těsné souhře architekta, umělce a kurátora. Zde se podařil doslova instalační koncert dokonalého využití topičovského mobiliáře i zdánlivých nevýhod nepravidelnosti vedlejších výstavních sálků. Grafika, umístěná v úzké průrvě na zadních stěnách dělících příček, i litá "hudební" díla v malém salonku u vstupu pak dokládají promyšlené a citlivé rozvržení.

Výstava je bohatá nabídkou toho nejdůležitějšího z díla o b o u sester - ano, kurátorka se rozhodla připomenout nedělitelnost tvorby obou umělkyň a právě onu přítomnost svérázného a vlastně naprosto ojedinělého dialogu. V době stále probíhajících analýz životních tvůrčích poutí umělců a jejich častých komplikací za doby normalizace či ještě dříve, v prvních letech totality, je navíc výstava dokladem možného, kvalitního a stále přínosného pevného postoje a názoru.

Jitka Válová / Setkání
Více než padesátileté období autorčiny tvorby dává vzácnou možnost sledování tvůrčího vývoje i přijímání zevních vlivů, přetvářených vždy pod tlakem ojedinělé energie. Prostota života "na okraji" existenční tísně jakoby souzněla s charakterem její (jejich) tvorby. I nedávno ještě nepříliš známý "doprovodný" program, lité kresby na hudební a figurální motivy, dokumentuje velmi zajímavé pozdní inspirační období.

Chcete-li si kvalitně ozdobit pražské předjaří, tak se tomuto "setkání" nevyhnete. Vše zde dostalo obrovskou jedničku.

Kde: Topičův salon, Národní 9; kdy: do 9. 4. 2010, otevřeno Po, Čt, Pá 10:00-17:00, Út a St 10:00-18:00 hodin