Novinky

Kulturní dějiny Podřipska 1860–1914 v kontextu českého národního hnutí

Galerie moderního umění s potěšením obdržela informaci, že její stálá spolupracovnice, historička Nina Milotová, obhájila dizertační práci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, která se zabývá kulturní historií Podřipska. Gratulujeme a rádi zde uvádíme stručnou anotaci.

(Mgr. Nina Milotová, Ph.D., dizertační práce, FF UP v Olomouci 2015, 339 s.)

V dizertační práci se autorka zabývá problematikou kulturních dějin Podřipska (soudního okresu Roudnice nad Labem) v letech 1860–1914, v období závěrečné fáze formování novodobého českého národa. Ve sledovaném období zažil tento český region s početnou evangelickou menšinou, nacházející se v tehdejší době na jazykové a národnostní hranici s německými oblastmi Čech, svou „hvězdnou hodinu“. Bohatá zemědělská oblast, orientující se od šedesátých let 19. století na pěstování cukrové řepy, tehdy prodělala svůj hospodářský a průmyslový rozvoj, ve sféře kulturní a politické se zde setkáváme se širokou škálou národních aktivit a s působením celé řady významných osobností českého i evropského významu. Zraky české společnosti se tehdy obracely k národní hoře Říp, která byla v období 19. století proměněna spolu s dalšími významnými českými vrchy v národní symbol, stala se součástí národně obrozeneckého mýtu, místem paměti českého národa.

V úvodu práce věnuje autorka pozornost předpokladům regionu pro realizaci výrazných kulturních aktivit, zasazení tématu do širšího kontextu problematiky formování novodobých evropských národů, pojmům NÁROD – KULTURA – KRAJINA, jež kromě široké škály definic a transdisciplinárního zájmu spojuje úzká provázanost. V následujících třech tematických částech je problematika kulturního dění Podřipska nahlížena prostřednictvím tří oblastí umění (HUDBA – LITERATURA – VÝTVARNÉ UMĚNÍ), jejichž vzájemné propojení bylo typické pro sledované období. V jejich výtvorech se tehdy nezřídka zrcadlila a byla reflektována krajina, ve sledovaném případě ta podřipská. Kromě krajiny v umění (krajinomalba, zobrazení Řípu v české poezii atd.) je sledováno též umění v krajině (např. malba impresionistů v plenéru, pěvecké slavnosti na Řípu). Podřipská krajina, vyznačující se specifickým krajinným rázem, je v práci vnímána v souvislosti se sousedící krajinou Českého středohoří, jejíž na první pohled odlišné kuželovité kopce mají stejný geologický původ. Zatímco oblast Českého středohoří, obývaná tehdy převážně německým obyvatelstvem, zapadala (např. vedle Alp nebo Krkonoš) do představ ideální krajiny (nejen) umělců období romantismu, zvoncovitý Říp nalézající se uprostřed rozlehlé roviny lákal zraky české společnosti až od šedesátých let 19. století. Tehdy se začala krajina kolem Řípu stávat symbolem a zosobněním české krajiny (harmonické, zemědělské a mírně kopcovité), můžeme zde hovořit o symbolickém utváření národní krajiny spojené s pojmem vlasti a domova. Hoře se dostávalo od šedesátých let pozornosti mj. ze strany významných českých umělců – především básníků a malířů. „Prestiž“ Řípu coby objektu pozornosti české společnosti výrazně vzrostla ve spojení s národním děním roku 1868 (např. tábory lidu) a s tvorbou generace Národního divadla.

Autorka se dále zabývá třemi složkami charakteristickými pro každou uměleckou tvorbu, jimiž jsou TVŮRCE – DÍLO – PUBLIKUM. Jsou to však především lidé (tvůrčí osobnosti a umělci), nositelé národních a kulturních aktivit, kteří se dostávají do centra pozornosti, jedinci vnímaní v kontextu celku, tedy české národní společnosti. Tyto osobnosti jsou sledovány mj. perspektivou vzájemných vztahů a vazeb (rodinných, přátelských, pracovních, společenských). Na mnoha stranách práce se tak setkáváme např. se jmény dvou osobností, jež výrazně zasáhly do dění podřipského regionu. Jednalo se o spisovatele, překladatele, básníka, novináře a politika Ervína Špindlera (1843–1918), mj. překladatele libret ke Smetanovým operám Dalibor a Libuše a libreta k opeře Karla Richarda Šebora Nevěsta husitská. Druhým mužem byl August Švagrovský (1847–1931), mecenáš celé řady kulturních aktivit a umělců (např. Antonína Slavíčka), zakladatel roudnické Galerie moderního umění (1910).

V rámci tematických částí je pozornost věnována nejprve fenoménu hudby, jež nabývala ve sledovaném období povahy národního symbolu. Autorka se zabývá jak otázkou hudebních aktivit (především společenského zpěvu, pěveckých slavností a spolků), tak významnými osobnostmi, jejichž životní osudy se propojily se sledovaným regionem – Bedřichem Smetanou a podřipskou rodačkou, celosvětově známou operní pěvkyní Klementinou Kalašovou. Problematika literární tvorby a jejích autorů spojených s Roudnickem je sledována po linii PODŘIPSKO – PRAHA – VÍDEŇ. Vedle regionálních osobností se zde objevují jména Jana Nerudy, Jaroslava Vrchlického, Jana Karafiáta, Antala Staška či Lva Šolce. Ve vídeňském prostředí jsou to – vedle  Josefa Svatopluka Machara – poezii milující lékař Eduard Albert a historik a archivář tamějšího dvorního a státního archivu Václav Kratochvíl (oba muži byli "patrony" českých – nejen umělců –  v hlavním městě monarchie). Ten se stal předobrazem jedné z postav románu M. V. Kratochvíla Evropa tančila valčík (1974) . V závěrečné části práce, věnované výtvarnému umění, je dán prostor umělcům, kteří zobrazovali ve svém díle podřipskou krajinu (např. Josef Mánes, Julius Mařák, Mikoláš Aleš), nebo patřili k mladé generaci výtvarných umělců devadesátých let 19. století, které již sice podřipská krajina a její dominanta Říp nelákaly, avšak byli propojeni svými životními osudy s regionem (např. Miloš Jiránek, Antonín Hudeček, Angelo Zeyer,  Otakar Nejedlý, historik umění Max Dvořák).