Home › Výstavy › Archiv › Virtuální výstava: Franck Alasseur / Půl vteřiny

Fotogalerie

Výstavy

Virtuální výstava: Franck Alasseur / Půl vteřiny

z cyklu: Virtuální výstavy ikona

16. června - 1. září 2014

Franck Alasseur (* 29. 7. 1976 v Lyonu) získal v roce 2003 diplom na vysoké škole krásných umění v Nancy (Diplom National Supérieur des Beaux Arts ). Tam se také seznámil se svou budoucí ženou Marianou, absolventkou ateliéru malby na pražské AVU, která přijela do Nancy na studijní pobyt. Odešel pak za ní do Čech. Oba umělci se usadili ve vsi Mnetěš pod Řípem nedaleko Roudnice nad Labem, kde žijí spolu se dvěma dětmi, synem Theem a dcerou Ninou.

Franck Alasseur se v průběhu studia zabýval malbou, ve své profesi se nakonec přiklonil k médiu fotografie. Malířský fundament je však v jeho tvorbě na první pohled patrný.

Virtuální výstava představuje 24 + 18 fotografií, které vznikly v tomto roce. Název výstavy Půl vteřiny vysvětluje jediné společné pravidlo – délku expozice. Vše ostatní je otevřené, proměnlivé. Doba expozice umožňuje zachytit na fotografii pohyb. Dimenze času tak vnáší do záznamu určující estetický prvek. Vytváří efekt sfumata, chvějivé barevné hmoty a světelné kresby. Zároveň vkládá do fotografie magický prvek tajemství. Jako bychom sledovali jakýsi mystický příběh zakletých bytostí, které se volně vynořují v závratném prostoru a zase z něj mizí. Krajina získává kosmický rozměr. Expresivní jazyk dramatizuje vyostřenou situaci. Skutečnost uniká...

A co o své tvorbě říká Franck Alasseur?

O fotografii
„Fotografie z cyklu Půl vteřiny představují experiment. Dotýkají se hranice toho, co vidíme. K tomu se ještě přidává záznam pohybu pozorované skutečnosti i mě samého. Snažím se o pohyb ve stejném směru, vypadá to jako expresionistická malba, ale na rozdíl od expresionistické malby do toho nic nemohu předem vkládat, pracuji s totální virtualitou, nevím dopředu, co bude, nemohu nic naplánovat.

Nezáleží na prostředí, v kterém fotka vzniká, ale na atmosféře. Může to být městská i venkovská krajina, s lidmi i bez lidí. Výsledek se vůbec nedá dopředu vykalkulovat.

Používám černý filtr, přes objektiv vůbec nic nevidím, nevím, co přesně fotím a ani nemohu ostřit, jsem vlastně úplně slepý, je to jakou s camerou obscurou bez stativu.

Ve fotografii mě kromě barvy a pohybu zajímá samozřejmě světlo, bez toho fotografie ani není fotografií. Je to také pocitová záležitost. V žádném případě nejsem konceptuální umělec. Zajímají mě emoce, neboť cit otevírá dveře do nebe. Je to důležitější než sofistikovaná myšlenka.“

O záznamu pohybu
„Nejprve jsem chtěl zaznamenávat pohyb těla na video, dokonce jsem s tímto programem v roce 2002 vyhrál soutěž Mouvements en lumiere na festivalu SaarLorLuxFilm v Saarbrückenu. Z toho se pak postupně vyvinuly fotografické záznamy pohybu. Takže jde o postup, který se vyvíjel v čase. Umožňuje ho nová digitální technologie. Pomohla mi náhoda před deseti lety. Fotil jsem tehdy na stativ a on začal padat. Když jsem se pak podíval na výsledek, byl tam zaznamenán pohyb. Tehdy jsem si ani neuvědomoval, co všechno by z toho mohlo vzniknout. Čekalo to však na své využití celých deset let.“

O vztahu k malbě
„Vystudoval jsem sice malbu, ale trápilo mě, že nevím, kdy mám skončit, kdy je obraz hotov, a tak jsem výsledek často zkazil. Maloval jsem autoportréty a portréty. Vytvářel jsem také velké expresivní plošné kaligrafické znaky na pásy papíru, linoryty, serigrafie. Bavilo mě experimentovat. Ale nakonec zvítězila fotografie. Fotografie mají tu výhodu, že jsou prostě hotové a buď výsledek akceptuji, nebo ne.

Třeba se ještě k malování vrátím, teď je to složité, máme s Marianou dvě malé děti, a tak je málo času.

Vždycky jsem měl rád Juana Miróa, Tapiese, Francka Stellu, Pierra Soulage, Daniela Burena, expresionisty, malba mě pořád inspiruje víc než fotografie.“

O fotografování lidí
„Pracovně se zabývám portrétní tvorbou, fotografuji lidi, to mě zajímá, protože mám lidi rád a baví mě, jak při fotografování spolupracují, zajímá mě jejich citová investice do celého procesu. Pak už jen „naslouchám“, do ničeho je netlačím. Fotografuji třeba svatby nebo různé slavnosti a akce, na něž si mě zákazníci pozvou kvůli dokumentaci. Fotím „celebrity“ i obyčejné lidi, každý je pro mě stejně důležitý. Pokračuji v tradici, kterou mi předal můj francouzský učitel Laurent Jarnic v devadesátých letech v St Cyr sur mer v jižní Francii.“

O filosofické dimenzi fotografické metody
„Obecně se moje metoda vztahuje k tezi, že nevíme a ani nemůžeme vědět, co bude, někdy se marně snažíme plánovat budoucnost, ale když věcem necháme volný průběh, dopadne to jinak, někdy i lépe. Každý je umělec, je potřeba jen otevřít se světu, aktivně vnímat. Důležitý je humanistický přístup. Jako když se otevře piano, teprve pak se na něj může hrát.“