Novinky

Vzpomínka na Rudolfa Němce

31. 3. 2015 jsme se v kostele sv. Jiljí rozloučili s výjimečnou uměleckou osobností. 12. března nás opustil ve věku nedožitých 79. narozenin Rudolf Němec. Naši galerii navštívil naposledy 17. ledna 2015 u příležitosti derniéry výstavy Sluneční hodiny Eugena Brikciuse. Podívejte se spolu s námi na fotografie ze setkání a přečtěte si slova rozloučení jeho přátel, básníků Evžena Brikciuse a Miloslava Topinky, která zazněla v kostele sv. Jiljí.   

Eugen Brikcius:

Pozdně renezanční básník John Donne nechtěl, abychom se ptali, komu zvoní hrana. Když teď k našemu žalu zvoní Rudolfu Němcovi, zvoní i nám. Drahý Rudo, příteli nejbližší. Jak říkával Tvůj jmenovec Jiří Němec, když se loučil s pochovávanými druhy: "Neodcházíš do nicoty, ale do světa živých duší." Dovoluji si dodat: "Stále existuješ - ve svém díle, v našich hlavách a hlavně v našich srdcích.

Prohlašoval jsi "Nerozumím Nietzschemu ", dokonce jsi tak pojmenoval excelentní knížku, ale Tys rozuměl všemu - malířskému, básnickému a lidskému, rozuměl jsi i tomu Nietzschemu.

Kant tvrdil, že krásné se libí nutně. Tvoje dílo se nemůže nelíbit. Měl jsi talent, všechny mohutnosti, jimiž má být vybaven umělec - výtvarný i literární. Obtiskoval jsi blízké osoby i sebe sama. Zanecháváš zde vrcholně umělecké dílo - svůj obtisk. To platí doslova i přeneseně. Obtiskl ses nejen na plátno, ale i do našich myslí - a v galerii našich myslí zůstaneš, dokud se i my neodebereme.

Vždy Tě zachránilo slunce. Když svítilo, zmocňoval ses výtvarně kontur stínů, když zašlo, balil jsi sebe i druhé do igelitu, "aby nám nebyla zima". Sám jsi taky za sluncem chodil. Vyrazil jsi v podvečer a šel a šel, dokud Ti slunce nezapadlo za
obzor, a ještě dlouho potom.

Nebyl jsi východní snílek, byl jsi umělcem západu. Zhlížel ses v abendlandu coby - puncovně vzato - hvězda českého výtvarného umění, o umění slovesném nemluvě.

Drahý Rudo,

vzpomínám na naši svislou Špálovu galerii. Už v šedesátých letech, v té slavné éře, jsme ji považovali za model světa - nebe, země, peklo. Teď ses ocitl - stejně jako naši prátelé Otakar Slavík, Jiří Načeradský, Karel Nepraš a další - v nejvyšším patře, v uměleckém nebi.

My zatím, bez Tebe nikoli kompletní, nikoli celí, setrváváme na zemi, obdivujíce Tvé obtisky a rastry, Tvé verše a aforismy, Tvé umění.

Díky za vše

Evžen
-------
V kostele sv. Jiljí, 31. 3. 2015

Miloslav Topinka
/ za Rudolfem Němcem  /

                                   
Je to všechno ještě příliš živé, zraňující. Mluví se mi těžko. Slíbil jsem to však jeho ženě Aleně a dceři Báře, když mi Alena volala, že Rudolf nečekaně zemřel. Ta jizva se nikdy zcela nezacelí. Byli jsme si padesát let blízko, víc než blízko. V roce 1969 mi z Caen poslal ilustrace k Utopírovi. „Skvrny jako v Rorschachovi, jímž se zkouší schíza,“ psal mi tehdy. „Chtěl bych do toho dostat části těl, očí, uši, rty, rozložené kaleidoskopicky.“  O rok později mi navrhl obálku, grafickou úpravu i typografii Krysího hnízda „Řešil jsem to jako dva čtverce, jeden jakoby ´ujížděl´ s černou skvrnou, a do toho písmo, dost jednoduše.“ „Konečně se ti podařilo dostat se do reálného krysího hnízda,“ psal mi před svým návratem do Prahy. Když se ho Martin Jirous ptal, proč se z Francie vrátil, odpověděl: „Vrátil jsem se proto, že nemohu žít vlastně nikde. Nejspíš mohu žít jen mezi svými přáteli a svými věcmi.“ Krysí hnízdo v podobě, jakou mu dal Rudolf, sice v roce 1970 ještě vyšlo, ale celý náklad už šel do stoupy. V pasáži o mimo-prostoru je Rudolf vyvolán jménem: „Zpod moskytiéry jsou slova i věci bělounce rastrovány (moskytiéra je bílá), jako na obrazech Rudolfa Němce… Hlas ještě schoulený… Z rastru zářečí krystalizují / vynořují se slova, verše, torza zvuků.“

Jindřich Chalupecký, komisař Špálovy galerie, kde Rudolf na jaře 1968 poprvé vystavoval, napsal, že u Rudolfa Němce, otiskujícího sebe i jiné do barvy svých obrazů, se obraz stává přítomností člověka. Jako by říkal: zde jsem, zde je toto tělo,
tento tvar. Viditelná, nezprostředkovaná přítomnost.

Bylo to jen zdánlivě podobné antropometriím Yves Kleina, který již v roce 1960 natíral modelky barvou a otiskoval je na plátna. U Rudolfa však nešlo o malbu živým štětcem. Nanášel barvu na různé části těla a otiskoval sebe sama, přímo nebo přes
plátno, svůj obličej, svoje tělo, tvář a tělo své dívky či svých přátel. Jednu ze sérií těchto otisků nazval Schoulení. Nebyla to jen úzkost, obrana před světem, před sebou samým, ale zároveň, jak zdůraznil Olaf Hanel, jakýsi návrat do fáze embrya v děloze.  „Visím teď v Národní galerii,“ psal mi tehdy Rudolf do Konga. Ale snil o „větším prostoru, o formátech, co se nevejdou do galerie…Zůstat u figury, ale vyjít do prostoru.“

Vzpomínám si, jak mi Jindřich Chalupecký říkal, že Rudolf je jediný z výtvarníků, kterému by dal k dispozici celou Špálovku, i kdyby v tu chvíli třeba neměl dost hotových obrazů. Přesně totiž věděl, že za pár dní by Rudolf přímo na místě vytvořil geniální výstavu.

Rudolf je samozřejmě jedním z našich největších malířů nové, narativní figurace, spolu se svými přáteli Jiřím Načeradským, Otou Slavíkem nebo Jiřím Sopkem. Ke skutečnosti přistupoval jinak, vlastně odjinud. Po otiscích zkouší dekalky, delaváže, kdy acetonem rozmývá reprodukce a proměňuje jejich význam. Vystřižené figury, stříkané barevné rastry předmětů, světa kolem. „Štětcem už se nedá pořádně malovat. Mám dojem, že malba jako taková je nějak v koncích,“ psal mi v roce 1969 z Francie. „Chci na to jít z jiné strany. Nevzdávám se figury, ale chci to stočit někam k tiskařině, k filmu, hře… Dělat volné výtvarné filmy bez děje, to už nosím v hlavě dávno. Je teď nutno pracovat se světlem a tmou.“ V jiném dopise z té doby píše: „Viděl jsem hromadu několikrát potištěných papírů a dalo se to rovnou vzít a vystavit, nanosit ty papíry do galerie, nebo to vystavit na břehu Seiny.“ Před tím to byla těla, zabalená do igelitu, happeningy, pořádané společně s Evženem Brikciusem, třeba účast na onom slavném chlebovém rituálu Díkůvzdání v Ledeburských zahradách v červnu 1967. Na jaře 1968 mi však Rudolf psal do Afriky: „Evžen už hapesy nedělá, akorát jsem s ním dělal prezentologickou kreaci. On řečnil u Národního divadla, na tom plácku, a já jsem na obrovskou roli papíru obkresloval stíny lidí. Potom jsme na Zámeckých schodech pod Hradem udělali piknik. Ubrusy přímo na schodech a lahvinky s sebou, jedna dívka zpívala ve výklenku a rozehnala nás hradní stráž.“

Rudolfovi se stále vrací krajina. Byl přesvědčen, že proměna moderního umění je možná jen a jen přes nový vjem, přes vstup do krajiny. Kunsthistorici tomu začali říkat land-art. Akce Kuklení v Roztokách, performance Pronikání v Nelahozevsi, obalování stromků či Letiště pro mraky s Honzou Steklíkem. Později to byly sloupy, totemy, reliéfní struktury. Rudolf vystřihoval a zvětšoval šablony podle fotografií a kladl je vedle sebe na plátno v pořadí různých barev. S Karlem Neprašem, Honzou Steklíkem, Otou Slavíkem, Evženem Brikciusem, Zbyškem Sionem, Naďou Plíškovou, Martinem Jirousem a Věrou Jirousovou, Olafem Hanelem, Helenou Wilsonovou a dalšími se pak setkává v neformálním undergroundovém seskupení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Rudolfovy vize a útržkovité výroky prohlašuje Honza Steklík za „předkřižovnické fragmenty, tak jako byly zlomky předsokratiků.“

Sluneční hodiny, sluneční lidé. Rudolf šel bezustání za sluncem, jako Nerval za svou hvězdou. Slunce, a taky mraky. Mraky vypouštěné z pivní pěny, mraky jako fata morgána. V Paříži pro něho bylo důležité chodit do parků. „Díval jsem se tam do slunce,“ říkal. „Když jsem zamhouřil oči, viděl jsem barevné skvrny, které ujíždějí doprava, takže jsem se musel otáčet. To je negativní vjem, protože nevím, co se s tím dá dělat. Když se člověk dívá do světla nebo do okna, skvrny ujíždějí na pravou stranu. Když zamhouřím oči, mám o krajině představu stromu. Příroda jako vjem je u mne strom. Směrem ke slunci se to mění, je to jakési barevné chvění.“ V té době vymýšlel i projekty pro ulice měst, barevné vozovky. V pařížském metru chtěl přelepit velké plakáty a řešit to jako obrovské televizní obrazovky se systémem zpráv, krátkých výtvarných kreací či barevných světel, jež se mění podle počasí. Na plochy prázdných míst ve městech chtěl umístit velké světelné proměny, duhu. Doslova barevné řádění. Rychlé kombinace takisovských signálů a barevných synchronů minimal artu, přímé záběry z ulic, blízkost Měsíce, odliv a příliv moře. Nad Louvrem si
představuje obrovskou konstrukci, která zvětšuje všechna velká díla, jež jsou uvnitř. Fascinoval ho rytmus. „Rytmus podle barev, nálad, podle rychlosti událostí.“ „Světelné signály,“ jak mi tehdy psal, „by mohly být i na střechách významných budov, viditelné z letadla jako Mondrianův obraz Boogie-Woogie.“ Neustálé snoubení vizí, snů a projektů, zatím neuskutečnitelných. „Tak by mohly fungovat i galerie,“ psal. „Obrázky už nelze dělat, snad jen jako dekorace pro byty.“ „Prostor není krychle či čtverec, ale kruh příjmu nového rytmu. Snad je v tom i trochu matematiky.“

Rudolf samozřejmě i psal. Jako malíř, jako básník. Zaznamenával svoje vzpomínky, sny a vidění, bláboly i sprostoříkadla, svoje maximy. Psal verše i básně v próze. „Před chalupou za chalupou ticho, suchopár – žravé keře popínají zdi / zápasím s nimi jako dřevorubec.“                                                                                                

Jeden z jeho nejúžasnějších textů nese název Starý strom:     

              Jícen větví oplocen

              To plamen spálí

              Válí věnec větru

              Opuka puká sochou

              Kříž zvonice mlčí

              Vše ukováno

              Urovnáno v čas

              Kdy podzim štípe pařez

V Paternosteru, v eseji inspirovaném Rudolfovým výrokem „Mám Kongo v hlavě“, cituje tuto báseň i Pavel Šrut, který spolu s Tomášem Pěkným připravil Rudolfovy texty k vydání v nakladatelství Torst pod názvem Nerozumím už Nietzschemu.

Na závěr bych ještě rád ocitoval čtyři verše z Rudolfova textu Modlitba:
           

              V plamenech ohňů

               Dávné Altamiry

               Chci rýti do stěn

               Boží oko milosti

Rudo, sbohem.

/Řeč při posledním rozloučení s Rudolfem Němcem, pronesená 31. března 2015 v kostele

sv. Jiljí v Praze /