August Švagrovský

/14. 3. 1847 v Roudnici nad Labem - 27. 6. 1931 v Písku/

August Švagrovský patřil v druhé polovině 19. století k předním osobnostem obrozeneckého hnutí v Roudnici nad Labem. Pocházel z rodiny velkopodnikatele Martina Švagrovského a jeho ženy Růženy, kteří ve svém domě přijímali přední představitele pražského vlasteneckého hnutí a položili základ ke kulturnímu i politickému rozvoji města. Navštěvovali je hudebníci, politici, žurnalisté a umělci. Rodina Švagrovských podporovala Jana Nerudu, který na jejich statku v Bechlíně napsal Písně kosmické a věnoval je jejich nejstarší dceři Růženě Švagrovské. Švagrovští také finančně pomáhali malíři Václavu Brožíkovi a díky podpoře Augusta Švagrovského mohl sochař Bohuslav Schnirch uskutečnit studijní cestu do Říma. Náhrobek Václava Švagrovského vytvořil Josef Myslbek.

V tomto kulturním prostředí vyrůstal nejmladší syn August, který se zapojil do obrozeneckého života města již ve studentských letech. Tehdy spolupracoval s okresním tajemníkem Ervínem Špindlerem, rodákem z Chocně, který působil v Roudnici nad Labem několik desítek let mimo jiné jako významný starosta města. Společně byli předními organizátory Táboru lidu na hoře Říp v roce 1868, který se konal u příležitosti odvozu základního kamene na stavbu Národního divadla v Praze. Švagrovský zde přednesl jeden z hlavních referátů na téma „Kterak by se v českém národě měla šířit vzdělanost a kultura“. Základní kámen provázel po celou cestu do Prahy a v Praze byl opět prvním, kdo pronesl slavnostní proslov při jeho předání. V Roudnici nad Labem společně s Ervínem Špindlerem vydával časopisy Ruch a Podřipan, které seznamovaly obyvatele nejen s politickým a kulturním životem města, ale i s událostmi v habsburské monarchii. Vysvětlovali občanům princip parlamentní demokracie a snažili se zvyšovat jejich politické vědomí a angažovanost pro národ. Založili tělocvičnou jednotu Sokol a snažili se o její další rozvoj.

Stejně intenzivně podporovali kulturní život. Švagrovský byl předsedou ochotnického spolku, pro nějž nechal zdarma vybavit sedadly a zařízením jeviště divadelní sál (vybudovaný v prvním patře nově postavené Obecní spořitelny). Rovněž na stavbu Národního divadla v Praze dodával zdarma dříví. Na vlastní náklad vydal Machiavelliho Vladaře a Smlouvu společenskou od Jeana Jacquesa Rousseaua. Sestra Augusta Švagrovského se provdala za architekta Jana Zeyera (bratra slavného básníka Julia), jenž se plně podílel na zrodu muzea ve městě.Prostřednictvím rodinných vazeb se August Švagrovský seznámil s Antonínem Chittussim a se Zdenkou Braunerovou. Díky kontaktu, který s nimi udržoval, ještě více upevnil svůj zájem o výtvarné umění.

V důsledku krize v Německu a rodinných tragedií se dřevařský podnik Švagrovských dostal do finančních potíží a zkrachoval. Po rozpadu rodinného majetku žil August Švagrovský několik let v cizině – převážně v Paříži, kde se hlouběji seznámil s moderním malířstvím. Po návratu domů žil z podílu rodinného majetku a věnoval se sběratelské činnosti, která se nyní stala jeho stěžejní zálibou.

Švagrovský podporoval mladého nadějného umělce Angela Zeyera, umožňoval mu kontakty s výtvarníky a finančně zabezpečoval jeho studijní cesty do ciziny. Z období působení v politické sféře se dobře znal s rodinou politika Václava Kratochvíla, díky němuž se také seznámil s jeho synovcem Milošem Jiránkem. S tímto mladým malířem uzavřel trvalé přátelství a v období jeho začátků ho morálně i finančně podporoval. Dohromady od něj získal 11 obrazů z rané tvorby, včetně vlastní podobizny, kterou mu zadal v roce 1907.

Švagrovský se stal mimo to mecenášem dalších českých začínajících umělců. Podporu jim projevoval několika způsoby. Podněcoval je radou, pomáhal jim finančně, nakupoval od nich obrazy, zprostředkovával jim vzájemná setkání a účastnil se družných debat. Jednou z osobností, která chodila na tyto schůzky, byl profesor Hanuš Schwaiger, který patřil k starší generaci, ale mladým dodával svou tolerancí a rozhledem impuls k výtvarné práci. Do kroužku chodili dále Antonín Hudeček, Václav Mašek a Antonín Slavíček.

 S Antonínem Slavíčkem se August Švagrovský seznámil prostřednictvím Miloše Jiránka v roce 1903.  Chtěl si od něj tehdy zakoupit obrazy do své sbírky. Z prvního setkání vyrostlo legendární přátelství, které trvalo až do Slavíčkovy smrti. O něm svědčí nejen řada zachovaných dopisů, ale i 60 Slavíčkových obrazů, které Švagrovský získal během tohoto sedmiletého období. Soubor obrazů pochází z rozmezí dvanácti let Slavíčkovy tvorby, tj.od roku 1898 do roku 1909. Největší část zaujímají pražské motivy (z posledních tří let autorova života) a krajiny, které Slavíček maloval v Kameničkách a v Hlinsku. Většinou se jedná o malé formáty, považované Vítězslavem Nezvalem za  „malá arcidíla“.

 Z dopisů mezi Švagrovským a Slavíčkem vysvítá charakter přátelství obou mužů rozdílné generace. Z počátku zaznívá Slavíčkův uctivý tón, později Švagrovského již nazývá drahým přítelem a radí se s ním i o rodinných a osobních záležitostech. Pro uměleckohistorické bádání jsou nejdůležitější ty pasáže, kde Slavíček uvádí své tvůrčí problémy i metody a radí se s Augustem Švagrovským, jak je řešit.