Dějiny galerie

Karlovo náměstí před rokem 1900. Vpravo nahoře budova radnice, v levém horním rohu náměstí dům Antonia Porty. Foto: František Krátký

V roce 1904 obdržel  Ervín Špindler od svého přítele z mládí Augusta Švagrovského dopis, ve kterém mu nabízel několik rozměrných obrazů na výzdobu reprezentativních prostor radnice města. v roce 1907 svou nabídku rozšířil s úmyslem, aby město obrazy ze 17. – 19. století prodalo, a z jejich výtěžku zakoupilo díla současných umělců jako základ budoucí galerie.

Špindler tento návrh ocenil a přijal za svůj úkol. Nikdo z předních představitelů města si neuměl představit jeho realizaci, a proto záměr zůstal stát na mrtvém bodě. Švagrovského však neopouštěla myšlenka, že by jeho rodné město mělo mít veřejnosti přístupnou galerii, a přemýšlel o ní i v následujících letech.

V roce 1909 se s konečnou platností rozhodl, že daruje Roudnici n. L. celou svou sbírku, jejíž větší část tvořily obrazy z konce 19. a hlavně z prvních let 20. století, protože jeho sběratelský zájem byl zaměřen převážně na české impresionisty. s mnohými umělci se osobně znal a byl nejen jejich mecenášem, ale i přítelem. Soubor již zahrnoval 60 obrazů Antonína Slavíčka a dalších 270 děl. Výjimku tvořilo několik obrazů, které zřejmě zdobily zdi jeho bytu, a proto měly být předány do sbírky až po jeho smrti.

Toto velkorysé gesto Augusta Švagrovského ocenil nejen Ervín Špindler, ale i členové městské rady. Hned v lednu 1910 byly do města přiváženy bedny s obrazy. Po jejich převzetí se začal hledat výstavní prostor. Tento nelehký problém byl vyřešen až po třech letech, kdy byla dokončena budova Měšťanských škol. Obrazy byly umístěny v její aule a roudničtí občané měli první možnost se s nimi seznámit.

Následné události zasáhly negativně do historie galerie. V roce 1914 vypukla první světová válka, a obrazárna, která nesla jméno svého zakladatele, byla uložena do beden. Po skončení války nabídl Ferdinand Lobkowicz prostory zámku, kde byla sbírka přístupná až do roku 1932, kdy byla postavena budova spořitelny, jejíž druhé patro již bylo koncipováno jako výstavní sály pro galerii; propojením s vedlejší budovou bylo možné navštívit i Museum Karla Rozuma.

V letech druhé světové války byly opět obrazy ukryty na bezpečném místě, a po roce 1945 se již nevrátily na své původní místo do budovy spořitelny, protože zde vznikly byty, které tu již zůstaly. Obrazy byly tedy opět vystaveny v prostorách zámku s přesvědčením, že se tentokrát jedná o definitivní umístění. V roce 1951 se opět galerie stěhovala, protože celý zámecký areál převzala armáda ke svým účelům.

Až do poloviny roku 1965 byla galerie přístupná v  místnostech druhého patra tehdejšího MNV. Byla navštěvována mnohými umělci, znalci a milovníky umění díky mimořádné kolekci obrazů Antonína Slavíčka. Častým hostem byl i syn slavného otce – malíř Jan Slavíček. 13. června 1965 zahájila galerie svou činnost za účasti ministra kultury Čestmíra Císaře a řady významných hostů v nově adaptované jízdárně lobkowiczského zámku, kde působí dodnes.

Budova jízdárny byla při adaptaci na výstavní sál v letech 1961–1965 rozdělena na dvě části. Vstupní prostor je využíván jako recepce a zároveň výstavní síň. Celá budova je zaklenuta valenou klenbou s lunetami ve kterých se nacházejí vysoká okna. Jedná se o dokonale klidný prostor, který nic neruší, světla jsou umístěna v okenních parapetech a topení pod podlahou. Tento čistý prostor je k dispozici stálé sbírce a kmenovým výstavám.

Tím, že se galerii podařilo získat reprezentativní prostor a zázemí, mohla rozšířit svou činnost a zahájit práci na galerijní úrovni. Až do příchodu Miloše Saxla se o ni staralo kuratorium, které se nemohlo věnovat odbornému vedení galerie, protože k tomu nemělo finanční prostředky. Proto byla jeho péče omezena na nutnou ochranu, rámování obrazů a hlavně na zpřístupnění sbírky veřejnosti.

Potom, co se galerie stala okresním zařízením, získala vlastní rozpočet, ze kterého bylo možné zakupovat díla do sbírky a konat výstavy, a tak plnit základní poslání. Pořádaly se koncerty vážné hudby a literárně hudební pořady, kulturní programy pro děti a mládež, budoval se fond odborné knihovny, fotografického archivu a diapositivů.

Výstavní sál galerie se stal jedním z hlavních kulturních center města, kde se konaly pravidelné výstavy ze všech oborů výtvarného umění – do současné doby se jich uskutečnilo více jak 200; k výstavám se začaly vydávat katalogy.

Za posledních 40 let se mnohonásobně rozrostly sbírky galerie, protože se konají vlastní nákupy a mimoto galerie získala řadu mecenášů, kteří jí věnují výtvarná díla ze svého majetku, ať se jedná o umělce, nebo o sběratele. Roudnická galerie presentuje část svých sbírek ve stálé expozici a podílí se i na připravovaných výstavách, které se konají v České republice i v zahraničí.