Sbírka umění 20.–21. století

František Skála Krajina se smrkem 1986

Základ sbírky 20. století položil August Švagrovský darem rozsáhlého souboru děl českých umělců, oslovených impresionismem a poimpresionismem. Nejvzácnější část tvořilo 60 obrazů Antonína Slavíčka z rozmezí let 1898–1909. Mezi nimi se nacházejí jak rozměrná plátna Slunce v lese a Vítr, tak i malé obrázky vytvořené v pražském ateliéru, kde se Slavíček věnoval zaznamenávání různých zákoutí rodného města. Nedílnou součástí jsou rovněž skici, jak své obrazy Slavíček často nazýval, vznikající v krajině. Ať už šlo o Českomoravskou vysočinu – Kameničky a okolí Hlinska či o  pobyty v Kraskově a Luhačovicích, nebo o cesty po Francii, kde se zdržoval v Paříži a u moře ve Fécamp v roce 1907. K nim tvoří pandán rané obrazy Miloše Jiránka , který pobýval určitý čas na Slovácku. Soubor obrazů Antonína Hudečka byl v pozdějších letech rozšířen o dosud nezastoupená období, stejně jako v případě Angela Zeyera. Díla dalších umělců, náležejících ještě k této generaci, již byla galerií zakupována nebo darována jinými mecenáši (například díla roudnického rodáka Otakara Nejedlého, Jindřicha Pruchy nebo Aloise Kalvody.

Všechny následující zisky patří k přímé akviziční činnosti galerie. Někteří autoři jsou zde zastoupeni jen malým počtem obrazů, ale v mnoha případech se podařilo doplnit tvorbu umělců díly z různých etap. Tak je tomu u Emila Filly, Václava Boštíka, Jiřího Johna, Jana Zrzavého, Jana Smetany, Františka Tichého, Zdeňka Sklenáře, Františka Muziky, Josefa Jíry, Kamila Lhotáka, Václava Sivky, Jana Bendy, Jana Baucha, Mikuláše Medka, Františka Hudečka, Richarda Wiesnera, Adrieny Šimotové a Zbyška Siona. I v těch případech, kdy se v majetku galerie nachází jen několik děl autora, patří obrazy Františka Ronovského, Jaroslava Šerých, Olgy Karlíkové a Josefa Istlera v kontextu jejich díla k prvořadým uměleckým počinům. Z mladší generace se podařilo získat konvolut kreseb od Stanislava Kolíbala, Aleny Kučerové, Jitky Svobodové, Eduarda Ovčáčka, Daisy Mrázkové a Jiřího Sozanského, od něhož byl zakoupen i jeden monumentální obraz. Z mladší generace je kresbami dobře zastoupen Michal Ranný, Jan Merta a Josef Vyleťal. Významnou část sbírky tvoří grafické listy Vladimíra Boudníka a Bohuslava Reynka, z období začátku a první poloviny 20. století grafiky Josefa Váchala, Františka Koblihy a Rudolfa Adámka. Z nejmladší generace byla sbírka obohacena o dílo Jana Híska.

Galerie spravuje i malou sbírku užitého umění. A v neposlední řadě také soubor obrazů, který byl získán v roce 1970, kdy se v jejích prostorách uskutečnilo první Mezinárodní malířské symposium, na němž se sešli umělci z Polska, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Francie a Československa. Každý z nich zde vytvořil řadu děl, z nichž nejméně jedno galerii věnoval. Základním úmyslem Miloše Saxla bylo pořádat tato setkání vždy jednou za dva roky, tak, aby v průběhu let vznikla v Roudnici nad Labem sbírka současného evropského umění jako pandán k zámecké lobkowiczké sbírce evropského umění s předpokladem, že se tento vzácný soubor opět do Roudnice vrátí. Bohužel se nepodařilo naplnit ani jednu ani druhou část tohoto přání.

Jiří Balcar /1929–1968/
Dekret II, 1960, olej, plátno, 105 x 80cm
Zakoupeno galerií v roce 1978.
Obraz patří v kontextu tvorby tohoto umělce k jeho předním dílům. Balcar se věnoval abstraktní malbě a syntetickým způsobem v ní zhodnotil prvky lettrismu i strukturalismu. Velmi pozorně sledoval proměny a hlavní znaky doby, v níž žil. Jeho dílo je nabité expresivní dynamikou a citovou angažovaností.

Jiří Bradáček /1922–1984/
Hlava, 1966, pískovec, v. 53 cm
Získáno převodem z MŠK v roce 1966.
Jiří Bradáček absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Karla Pokorného. Předtím, než sám začal působit na této škole, prožil několik let v Roudnici n. L., kde měl ateliér, a kde vznikala řada děl ze šedesátých let. Ve své tvorbě se věnoval různým tématům – portrétu, figurálním námětům a kompozicím čerpaným z rostlinného života. Jeho vztah k minulosti byl silný, inspiroval se barokem i historickými monumenty. Bradáčkův výraz byl expresivní. Ovládalo jej dění v hmotě a expanzivní napětí, vyvěrající zevnitř sochy do prostoru. V době, kdy působil v Teplicích, se stal v roce 1957 spoluzakladatelem skupiny Krok 57, která patřila k prvním seskupením navazujícím na moderní evropské směry. Bradáček se věnoval ateliérové práci i veřejným zakázkám pro architekturu.

Jaroslav Horejc /1886–1983/
Ženský akt, kolem roku 1910, patinovaná sádra, v 90 cm
Získáno v roce 1972.
První umělecké vystoupení Jaroslava Horejce je spojeno se skupinou Sursum, kde se sešli výtvarní umělci a literáti. Účastnil se jako host druhé výstavy v roce 1912, která se konala v právě dokončené budově Obecního domu v Praze. V jejím protilehlém křídle se shodou okolností právě uskutečnila výstava nově vzniklé Skupiny výtvarných umělců, takže došlo k zajímavé konfrontaci názorů. Horejcovy rané práce, které vznikaly krátce po ukončení studií, napovídaly již o jeho budoucím nasměrování, které inklinovalo k dekorativnosti. Zároveň souviselo i se zaměřením členů skupiny Sursum, vztahem k extázi a vypjatému psychologismu. Horejc se věnoval drobné keramické a šperkařské práci i monumentálním zakázkám.

Josef Istler /1919–2000/
Pavučiny, 1944, olej, překližka, 45 x 64 cm
Zakoupeno galerií v roce 1977.
Istlerovo surrealistické dílo pokračovalo po celou dobu druhé světové války, kdy je společně s několika přáteli z okruhu Skupiny RA vytvářel skrytě a za nepříznivých okolností. Tehdy vznikla válečná symbolika plná jinotajů a hrůzných drúz. Mezi ně patřily i pavučiny, cáry bělavých a šedavých plástů, které zahalily svět a hrozily jej udusit.

Vladimír Janoušek  /1922–1986/
Posel, patinovaná sádra, v. 85 cm
Získáno převodem z MKI v roce 1967.
Vladimír Janoušek a jeho žena Věra byli žáky Josefa Wagnera na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze. Nepůsobilo na něj jen výsostné dílo jeho profesora, ale i přístup k žákům. Wagner je inspiroval a nechával jim tvůrčí svobodu, udával směr, ale neurčoval, kam se má jejich tvorba ubírat. V šedesátých letech se kolem malířů Václava Bartovského a Václava Boštíka seskupilo několik mladých umělců, kteří vytvořili skupinu UB 12. Janoušek byl jejím členem a společně se svými druhy několikrát vystavovali. V průběhu času se potvrdilo, že všichni z nich patří k předním českým umělcům, kteří získali mezinárodní renomé. Janouškovo dílo je jedním z příkladů, kdy se mladí čeští umělci začali vymaňovat z ideologického diktátu vládnoucí strany.

Miloš Jiránek /1875–1911/
Podobizna Augusta Švagrovského, 1907, olej, plátno, 87 x 80 cm
Získáno darem Augusta Švagrovského v roce 1910.
Miloš Jiránek se znal s Augustem Švagrovským od dětství, protože již jejich rodiče navázali úzký přátelský svazek. Švagrovský podporoval Jiránka morálně i finančně zvláště v době jeho malířských začátků. Na Jiránkových obrazech se běžně objevovaly postavy, nebyl tedy výlučným krajinářem jako žáci Julia Mařáka. „Podobizna Augusta Švagrovského“ patří mezi jeho portrétní studie, kde postihl i duševní stav zobrazeného.

Olga Karlíková /1923–2004/
Moře, 1985, olej, plátno, 75 x 82 cm
Zakoupeno galerií v roce 1988.
Dílo Olgy Karlíkové je průzračně čisté. Autorka se po vzoru antických myslitelů zajímá o základní živly – vodu, vzduch, světlo. Jako Orfeova lyra zní její zpěv ptáků, který zachycuje rytmem barev a linií. Modř oblohy i mořských vln jsou pro ni stejné podstaty. Ovládá je tentýž zázračný zdroj jejich existence. Její malba vyjadřuje osvobození od závislosti na zemské přitažlivosti. Pohyb je pro ni projevem svobody.

Eva Kmentová /1928 – 1980/
Dvojice, cín, v. 33 cm
Převedeno z majetku MK v roce 1969.
Eva Kmentová byla bytostnou svědkyní času, v němž žila. Její sepětí se životem bylo až bolestně těsné. Chtěla se proměnit v zemi, s níž byla spojena atomy svého těla. Chtěla do procesu tvorby zapojit sebe samu, ztratit se v ní a splynout s ní. Předat světu intimní pečeť svého bytí a svého těla. Zvěčnit doteky nohou či rukou, otisknout do hmoty své dlaně tak, aby nikdy nemohly zmizet a zůstaly navždy zachovány.

Jan Koblasa /1932/
Spanilá paní s pacholíkem, 1965, jiĺm, v. 104 cm
Zakoupeno galerií v roce 1967.
Sochař Jan Koblasa se od skončení studií věnuje malbě, kresbě a pedagogické činnosti, protože působil jako profesor na vysokých výtvarných školách v Kielu, v Hamburku a v Praze. Jeho postavení mezi českými umělci v šedesátých letech bylo zcela suverénní, byl primus inter pares. Velmi intenzivně se zúčastňoval výstavního dění a spoluinicioval na tu dobu mimořádně důležité akce. Jednou z nich bylo výtvarné pojednání interiéru kostela v Jedovnici, kde pracoval společně s Mikulášem Medkem, Karlem Neprašem a Josefem Istlerem. Tato realizace patří k významným uměleckým počinům nejen v rámci naší republiky. Koblasovo dílo vždy reaguje na pohyb a ideje doby, v níž vzniká. V šedesátých letech hovořilo symbolickou řečí, osvobodilo se od všeho názorného a používalo metafory.

Josef Lada /1887–1957/
Vodník, 1941, kvaš, papír, 72 x 100 cm
Zakoupeno galerií v roce 1971.
Ladovo pohádkově motivované dílo dokládá nejen osobitost svého tvůrce, ale i kořeny, ze kterých vyrůstalo. Má v sobě něco ze zemitosti, zpěvnosti, komiky, jasnosti i baladičnosti, které mají v jeho rodné vlasti své sídlo. Na jeho obrázcích se stejně zřetelně objevují lidé, které během života potkával, vesnička Hrusice, kde žil či působil, rybníky obklopené vrbami, tak jako i vybájené bytosti, mezi něž patří v první řadě vodníci, osamělí strážci vodních tůní.

Kamil Lhoták /1912–1990/
Ve Středohoří, 1955, olej, plátno, 67 x 82 cm
Získáno darem v roce 1969.
Pro Kamila Lhotáka znamenala krajina Českého středohoří jeho zaslíbenou zemi. Vracel se sem často a maloval její sugestivní kopce sopečného původu, jako zvláštní obrazové znaky. Jeho poslední přání splynout s touto částí české země bylo splněno a jeho popel se stal součástí kopce Číčov. Kamil Lhoták nostalgicky vzpomínal na 19. století a první technické výrobky. Splnil si tak svůj klukovský sen a nechával se okouzlit technikou, která přinesla zrychlení života. I na obraze „Ve Středohoří“ se objevují předměty civilizace.

František Muzika  /1900–1974/
Babí léto IV, 1941, olej plátno, 78,5 x 118,5 cm
Zakoupeno v roce 1987.
Obraz „Babí léto IV“ hodnotil největší znalec Muzikova díla, historik umění František Šmejkal, jako umělcovo vrcholné dílo, protože jsou v něm všechny atributy jeho výtvarného stylu. V imaginativním prostoru se objevuje personifikovaná skála, jako symbol nezničitelnosti české země, šibenice a symbolická barevnost. Muzika maloval své náměty v cyklech a v každé další části umocňoval výraz. „Babí léto IV“ syntetizuje znaky, které používal ve válečné době.

Rudolf Němec /1936/
Vznášející se figura, 1980, olej, plátno, 145 x 110 cm.
Zakoupeno galerií v roce 1981.
Malíř Rudolf Němec patří ke generaci 70. a 80. let, kdy se u nás objevila tendence nazvaná Nová figurace. Stal se jejím předním zástupcem a obhájcem. Člověk a jeho situace v současném světě se stala určujícím centrem jeho díla. V souladu se světovým trendem otiskoval na plátno lidskou postavu v pohybu. Zpočátku byla poznamenaná existenciální úzkostí, která postupně mizela se změnou technologických metod. Vizuální popis zůstal i tehdy, když začal používat dekalk a potom šablony. Člověk nadále byl hlavním námětem, objevoval se jako silueta buď v konkrétním, nebo geometricky pojatém prostředí. Stále více ztrácel přirozenou lidskou funkci a měnil se v mechanismus stroje.

Mojmír Preclík /1931–2001/
Polyfonie, mramor, v. 58 cm
Získáno převodem z MKI v roce 1968.
Mojmír Preclík patřil k osamělým běžcům a jen málokdo si uvědomoval kvality jeho díla. Jako introvert neměl nic společného s halasností 20. století. Pro svou výlučnost a nezařaditelnost do proudu českého výtvarného umění, stál zapomenut a opodál jeho kolotání. Preclíkovo samotářské dílo stihla nevšímavost historiků umění – výjimkou je Jaromír Zemina – a k jeho dílu se spíše vyjadřovali básníci. Plným právem, protože v případě Preclíkových plastik a soch je obtížné používat odbornou terminologii a když, tak jen velmi zdráhavě a obezřetně. Ale je možné, nebo dokonce nutné, volit poetický jazyk, hovořit v příměrech a symbolice. Preclík nedoslovuje, ale vyjevuje podoby z nitra kamene.

Zdeněk Sklenář /1910–1986/
Víření, 1949, olej, plátno, 55 x 65,5 cm
Zakoupeno galerií v roce 1963.
Zdeněk Sklenář patří k význačným malířům solitérům 20. století. Ve svém díle se vracel k Máchovské tradici. Inspiračním zdrojem byl i manýristický malíř Arcimboldo, který působil na dvoře Rudolfa II. Ve Sklenářově poetickém díle se objevoval motiv zvadlých květin, imaginárních podobizen, inklinoval k čínskému umění a v šedesátých letech se zabýval informelem, kterému dal specifickou podobu. Jeho obrazy vynikají výraznou barevností a vnitřní dynamikou. Mnoho let působil jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vychoval řadu žáků.

Josef  Wagner /1901–1957/
Studie k podzimu, 1929, opuka, v. 97 cm
Získáno darem v roce 1988.
Dílo Josefa Wagnera je spojeno s krajinou jeho dětství – podhůřím Orlických hor, s Kuksem, s pitoreskními skalami a pískovci, přetvořenými Matyášem B. Braunem do podob poustevníků Onufria a Garinua, Maří Magdaleny, příchodu tří králů a klanění pastýřů, které se nacházejí v blízkém lese, nazývaném Betlém. Vnímal jejich vnitřní citovou sílu, která na něj působila svou mohutností. Wagner byl lyrik mezi sochaři, jeho kamenná, vždy jemná a senzitivní píseň, zněla mnoha tóny. Jeho obrazotvornost byla nevyčerpatelná, materiálu se dotýkal s pokorou a úctou, jasně vyslovoval své sochařské přesvědčení, ale nechával prostor pro dotváření. Wagner byl tvůrcem snu, a v tomto smyslu na něj vzpomínají i jeho žáci.

Jan Zrzavý /1890–1977/
Maří Magdalena, 1916, olej, plátno, 40 x 26 cm
Zakoupeno galerií v roce 1971.
Druhé desetiletí 20. století znamená v díle Jana Zrzavého období meditativního ztišení, symbolického významu barev a uzavřeného tvaru. Vztah k českému gotickému umění a k italské renesanci se projevil jemně modelovanými obrysy postav a světelným zářením. V námětech, týkajících se často vnitřního prožitku, se výrazně projevuje Zrzavého osobní citové zaujetí. Obraz „ Maří Magdalena“ byl z galerie odcizen na jaře 2001 a na konci stejného roku se vrátil v neporušeném stavu do sbírky galerie.

Josef Žáček /1951/
Vzkříšení, 1988, olej, plátno, 210 x 190 cm
Zakoupeno galerií od autora v roce 1992.
Obraz patří do období, kdy bylo jedním z malířských motivů Josefa Žáčka světlo. Nemá žádnou souvislost s přirozeným osvětlením – emanuje z prostoru jako záhadné fluidum. Žáček několik let hledal výraz pro vyjádření duchovní podstaty života, obracel se k novozákonním výjevům, kde často vybíral. i okrajové motivy, týkající se běžných životních událostí. Způsobem práce s barevnou hmotou dociloval dojem produchovnění hmoty i tam, kde používal jednoduché geometrické tvary.