Stručně o sbírce

Výstava k 40. výročí 1. mezinárodního malířského symposia v Roudnici nad Labem (2010)

 
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem zahájila novou etapu své existence v roce 1965, kdy byla zpřístupněna rekonstruovaná budova bývalé jízdárny lobkowiczkého zámku v Roudnici nad Labem, postavená v poslední čtvrtině 17. století italským architektem a stavitelem Antoniem Portou. Historie galerie a její sbírky je však staršího data. Odvíjí se od zakladatelského počinu významného roudnického sběratele a mecenáše Augusta Švagrovského, který daroval roku 1910 Městu Roudnici za účelem zřízení moderní galerie sbírku čítající na 250 uměleckých děl.

Umělecky nejhodnotnější základ tohoto souboru představuje 60 obrazů Antonína Slavíčka. Mecenáš se s malířem seznámil v roce 1903 prostřednictvím Miloše Jiránka, který je rovněž autorem vynikající Švagrovského podobizny z roku 1907. Osvícený sběratel vytvořil kvalitní sbírku umění, jejíž jádro představuje kolekce obrazů z přelomu 19. a 20. století. Vedle Antonína Slavíčka a Miloše Jiránka jsou v ní dále zastoupeni například Antonín Hudeček, který pocházel z Podřipska, a také Švagrovského synovec Jan Angelo Zeyer, jehož mecenáš, podobně jako Antonína Slavíčka a řadu dalších autorů, podporoval na umělecké dráze. Vedle této stěžejní kolekce zahrnovala sbírka poměrně početný soubor obrazů různé provenience z období od manýrismu, respektive raného baroka, po 19. století. August Švagrovský tyto obrazy získával na aukcích s tím, že by je město mělo prodat a za získané peníze podporovat mladé umělce. Díky daru Augusta Švagrovského vznikla třetí nejstarší veřejně přístupná sbírka na našem území. Ta vytvořila základ dnešního souboru, který obsahuje více než 3.000 uměleckých děl od 17. století do současnosti.

Vedle Švagrovského daru jsou ve sbírce zastoupeny ještě další významnější kolekce, jež galerie získala díky svým donátorům. Patří mezi ně kvalitní sbírka umění z 19. století a z první poloviny století 20., velkorysý dar paní Anny Hůlové z roku 1988. Nejvýznamnější místo v ní zaujímají obrazy z přelomu století. Tato kolekce, čítající 40 děl, doplňuje Švagrovského soubor z tohoto období o díla řady Mařákových žáků a dovoluje tak vytvořit ve sbírce poměrně reprezentativní soubor krajinomalby z doby jejího největšího rozmachu a společenského ohlasu.

Dalším významným příspěvkem do sbírky, shodou okolností z téhož roku, byl dar paní Boženy Sudkové, sestry fotografa Josefa Sudka, který za dlouhá léta svého působení na české výtvarné scéně vytvářel osobitou sbírku, založenou na přátelských a pracovních vazbách s celou řadou umělců. Část Sudkovy sbírky převzala Národní galerie v Praze, druhou pak právě Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Početně nejobsáhlejší soubor mezi darovanými kolekcemi (524 položek) obsahoval obrazy, kresby, grafické listy a několik sochařských děl, mezi nimiž vyniká opukové torzo Studie k podzimu z roku 1929 od Josefa Wagnera. Těžiště kolekce spočívá v souboru kreseb autorů ze třicátých a čtyřicátých let a z poválečného období. Výjimečné místo mezi nimi zaujímá konvolut kreseb a grafických listů Sudkova přítele Františka Tichého. I s ostatními autory ze Sudkovy pozoruhodné kolekce pojil sběratele osobní vztah. K těm nejpočetněji zastoupeným patří například Jan Benda, Vilém Plocek, Andrej Bělocvětov, Emanuel Frinta, Vladimír Fuka, Václav Sivko či Vlastimil Rada.

Ve sbírce je ještě několik kvalitou i počtem významných konvolutů, mezi nimiž vynikají soubory grafik z počátku 20. století od Františka Koblihy, Josefa Váchala a Rudolfa Adámka, jehož grafické listy, štočky a kresby věnoval galerii v roce 1998 umělcův syn Miloš Adámek. Výjimečný je rovněž konvolut třiceti grafických listů Bohuslava Reynka, který zahrnuje díla od třicátých do šedesátých let. Opomenout nelze ani více než dvě desítky grafických listů Vladimíra Boudníka z přelomu padesátých a šedesátých let.

Další ojedinělý soubor představuje třicet kreseb a dvě drobné plastiky od po dlouhou dobu téměř neznámého autora Jana Křížka, jehož pomohla objevit svou výstavou právě roudnická galerie. Kolekci umělce, který odešel v roce 1947 do Paříže, kde se se svým intimním uměleckým projevem inspirovaným primitivismem a prehistorickými kulturami vřadil do poválečného proudu art brut, věnovala galerii v roce 2000 umělcova žena paní Jiřina Křížková.

Hodnotný konvolut třiceti tří kreseb Michala Ranného převážně ze sedmdesátých let daroval do sbírky umělcův otec prof. Emanuel Ranný v letech 1998 a 2001. Zatím poslední velký soubor děl věnoval galerii kanadský malíř českého původu Josef Drapell. Galerie tak získala v roce 2007 dvaadvacet abstraktních obrazů různých formátů.

Významné místo ve sbírce zaujímají díla roudnických rodáků v čele s Otakarem Nejedlým, který se do dějin umění zapsal především díky obrazům reflektujícím jeho dobrodružnou cestu na Cejlon a do Indie, kterou absolvoval v letech 1909 až 1911. Roudnická galerie vlastní vedle špičkového obrazu Ceylon z roku 1911 také pět kvalitních kubistických kreseb, akvarelů a kvašů a dále obrazy z různých etap umělcova vývoje od dvacátých let po léta padesátá.

Důležité místo zaujímá ve sbírce také soubor 147 akvarelů a 14 drobných olejomaleb s náměty krajin a pražských zákoutí od roudnické rodačky Zdenky Kalašové, sestry slavné operní pěvkyně Klementiny Kalašové. Sbírku umění, svázané s roudnickou tradicí, ale svým významem přesahuje hranice regionu, posílily například rovněž tapiserie roudnické umělkyně Evy Brodské, která ve své tvorbě, inspirované přírodními procesy, pozoruhodným způsobem rozvíjí odkaz svého učitele Antonína Kybala.

Na Švagrovského tradici navázal cílenou akviziční politikou v šedesátých letech minulého století historik umění a první ředitel galerie Miloš Saxl, který se po složitých peripetiích, kdy sbírka neměla důstojné a trvalé umístění, zasloužil o získání a zpřístupnění nové budovy. Zasloužil se také o vřazení galerie do celostátní sítě regionálních galerií, jejichž vznik v tehdejším vstřícném společenském kontextu šedesátých let podporovalo ministerstvo kultury. Stál na počátku profesionální práce v oblasti péče o sbírky a akviziční politiky. Vybudoval novou stálou expozici českého moderního umění, která návštěvníky seznamuje v osobité zkratce s vývojem umění od počátků 20. století až do současnosti. V expozici se soustřeďují nejkvalitnější díla sbírky reprezentující příklady výtvarných směrů a tendencí od Slavíčkovy redakce impresionismu přes expresionismus, kubismus a neoklasicismus až k surrealismu.

Mezi špičková díla sbírky patří například kubistická zátiší Emila Filly či portrét Antonína Procházky, stejně jako neoklasicistní obrazy Jana Zrzavého a Otakara Kubína či surrealistická díla Františka Janouška, Václava Tikala a Josefa Istlera. Avantgardní linii tvorby doplňuje zajímavá kolekce sociálního umění a české varianty nové věcnosti s obrazy Karla Holana, Pravoslava Kotíka, Miloslava Holého či Františka Viktora Mokrého. Velmi kvalitní soubor představují obrazy a sochy ze čtyřicátých let, které reprezentují celé panorama válečné a poválečné tvorby v čele s díly členů Skupiny 42, Sedm v říjnu a Ra i jejich solitérních souputníků Zdeňka Sklenáře, Františka Tichého a Františka Muziky. Galerie moderního umění vlastní zajímavé kolekce děl těchto autorů, mezi nimiž vynikají například slavná Maska IV Františka Muziky, Hadí muž Františka Tichého či Víření Zdeňka Sklenáře.

Na sběry děl z meziválečného a válečného období navázal Miloš Saxl jasnozřivou akviziční prací mezi svými současníky. Z dnešního odstupu se potvrzuje kvalita jeho prozíravého výběru z děl předních osobností výtvarného umění šedesátých až osmdesátých let 20. století. Galerie díky tomu vlastní vynikající kolekce děl Václava Boštíka, Jiřího Johna či Mikuláše Medka, bez nichž se neobejde žádná reprezentativní výstava českého poválečného umění. Spektrum umění šedesátých let doplňuje zajímavá kolekce informelu, lettrismu a gestické abstrakce, obsahující díla Jana Koblasy, Zbyška Siona, Aleše Veselého, Roberta Piesena, Jiřího Balcara a Jana Kotíka, stejně jako tvorba novofiguralistů Františka Ronovského, Jiřího Načeradského, Rudolfa Němce či Jaroslava Vožniaka.

Významnou roli sehrálo v akviziční politice galerie uspořádání 1. mezinárodního malířského symposia v roce 1970. V průběhu této památné události vznikla na půdě galerie celá řada děl, která jí umělci z Československa i ze zahraničí věnovali. Vedle obrazů Karla Machálka, Otakara Slavíka, Václava Boštíka, Miloše Ševčíka a Bohdana Kopeckého to byla díla Stanisława Fijałkowského a Mariana Bogusze z Polska, Lorenza Taiutiho z Itálie, Endre Bálinta z Maďarska, Branko Miljuše a Gradimira Petroviče z Jugoslávie a Jacquese Busse z Francie. Uspořádání symposia a zařazení děl z této události do sbírky bylo opožděnou tečkou za úspěšným obdobím „zlatých šedesátých let“. Po ní následovalo dvacetileté období normalizace. I s tímto složitým obdobím stagnace se galerie vyrovnala se ctí po výstavní i akviziční stránce. Do sbírky přibyla řada hodnotných děl, která reprezentují například vynikající obrazy Čestmíra Kafky a sester Jitky a Květy Válových či díla umělců generace sedmdesátých let od Jiřího Sozanského, Václava Bláhy, Ivana Ouhela či Petra Pavlíka.

Ve sběratelské tradici, založené Augustem Švagrovským a Milošem Saxlem, pokračovala galerie i za vedení Miroslavy Hlaváčkové, kdy sbírku rozšířila celá řada kvalitních děl od soudobých autorů. Odkaz zakladatelů je pro galerii závazný podnes. Galerie usiluje o vytvoření sbírky, která by osobitým způsobem s důrazem na vybrané autorské kolekce a s přihlédnutím k umělecké tradici Podřipska i širšího regionu severních Čech reflektovala složitý vývoj českého výtvarného umění v leckdy rozporuplných dějinných souvislostech. Akviziční politika se přitom soustřeďuje jak na díla prověřených kvalit od klasiků českého moderního umění, tak i na díla experimentální povahy od umělců nejmladší generace, u nichž se snaží rozpoznávat kvality s předvídavým rozhledem. Cílem je vytvářet jedinečnou sbírku, která bude svou osobitou skladbou i atraktivní prezentací v obměňované stálé expozici i v jednotlivých výstavních projektech přitahovat zájem milovníků umění z celé České republiky i ze zahraničí.