UMĚNÍ 19. STOLETÍ

V části Švagrovského sbírky z 19. století nalezneme především díla zaměřená na krajinomalbu, kde vedle umělců z různých koutů Evropy převažují autoři spjatí s českým prostředím. S některými z nich se Švagrovský dokonce přátelil (např. s Antonínem Chittussim, Antonínem Waldhauserem, Zdenkou Braunerovou nebo Hanušem Schwaigerem). Kolekci děl rozšířil v roce 1988 velkorysý dar paní Anny Hůlové, v němž upoutají zejména díla některých autorů Mařákovy školy. 

V kolekci umění 19. století se nachází Pohled na Drážďany (2. čtvrtina 19. století) od anonymního německého autora, který dle názoru Miroslavy Hlaváčkové, „patřil ve Švagrovského  sbírce k nejlepším dílům z období 19. století.“  Pozdně romantická krajina představuje průhled ze svahu porostlého stromy k obzoru, pod nímž se ve slunečním svitu objevuje pohled na město s třpytící se řekou Labe.   

Ve sbírce zastoupený August Bedřich Piepenhagen (1791-1868) je romantikem převážně menších zasněných melancholických krajin s horskými údolími, lesy a zříceninami, s řekami a jezery v jemně kolorovaném osvětlení, které komponoval ve svém ateliéru. Krajina s hradem (2. čtvrtina 19. století) z výšky zachycuje temně zastřené stráně se siluetou hradu a prosvětlenou oblohou. Naproti tomu Krajina s jezerem, která je darem Anny Hůlové, má mnohem sytější a živější barevnost. Asi od druhé poloviny života malíř své obrazy nedatoval a signoval je značkou AP.

Dvě Krajiny (obě kolem 1860) Petra Myslbeka (Miessellbecka) (1810-1878), strýce významného sochaře Josefa Václava Myslbeka a žáka Františka Tkadlíka, spadají do období vrcholného českého romantismu. Zachycují skalní útvary, řeku s rybářem, drobné domky a stromoví. Atmosféru zesiluje prudký přechod světla a stínu.

Na barbizonskou školu odkazuje Kostel z Normandie (kolem 1860) Camille Flerse (1802-1868). Představuje již realisticky popisný, prosluněný krajinný výsek výškového formátu s důkladně propracovanou oblohou vzdušných oblaků. 

 V roudnické sbírce se nachází rub Praporu spolku Říp (1864) s výjevem českého lva od Josefa Mánesa, jehož líc zpodobňující sv. Jiří s drakem je v majetku Národní galerie. Patří do řady podobných zakázek, které umělec získával v době zakládání a rozvíjející se činnosti českých spolků. Projevuje tu smysl pro lidovou tradici, ornament a symboliku s historizujícími prvky. Kopii titulní strany vytvořil Josef Heřman. Ve sbírce je také obraz Měsíční krajiny (kolem 1851), tajemně poetického motivu, nesoucí stopy „mánesovského“ projevu. Původní autorství Josefa Mánesa však nebylo s jistotou potvrzeno.

Značnou kvalitou se vyznačují čtyři oválné portréty jeho bratra Quida Mánesa (1828-1880), které mají představovat charakteristické „národní typy: český, německý a italský“, jak se zmínila Hlaváčková v již uvedeném katalogu Galerie Roudnice 1986. „Jejich realismus je orientován k německé škole, kterou byl ovlivněn na začátku a v zenitu své tvorby.“ Quido se zabýval především žánrovou a historizující tvorbou v duchu biedermeieru.

Bedřich Wachsmann (1820-1897), absolvent drážďanské akademie, se na svých cestách po Čechách, Francii a Německu často věnoval vedutám, historickým stavbám a malebným přírodním celkům, zajímal se o architektonické detaily, maloval i oltářní obrazy. Obraz nazvaný Architektura představuje průhled románským ambitem do zasněženého prostoru s chátrající bazilikou a gotickým kostelem. Vyznačuje se především věcnou popisností a důsledně realistickým provedením architektonického rámce.

Bedřich Havránek (1821-1899) byl ovlivněn svými učiteli Antonínem Mánesem a Maxmiliánem Haushoferem. Od Mánesa převzal citově podbarvený způsob líčení české krajiny, od Haushofera pak podněty německého romantismu s inklinací k monumentálním patetickým motivům. Usiluje především o věcnost, přesnost a detailní věrnost. Romantická olejomalba alpské Krajiny (druhá polovina 19. století) působí strohým, uzavřeným dojmem s dramatickou účinností projevující se v ostrém přechodu světla a stínu v popředí s domkem a ruinou a uzavřenou majestátností hor. Další tři kvaše „Krajin“ (druhá polovina 19. století) se vyznačují výraznou, vzdušnou barevností a působivou atmosférou s topografickými prvky.   

Haushoferovým žákem se stal i Alois Bubák (1824-1870), který se snažil o realisticky komponovanou alpskou krajinu a později o charakteristickou představu české krajiny. Jeho roudnické kvaše Krajin vynikají výrazným smyslovým účinkem v podání přírodního záběru. Obrazem Kost (třetí čtvrtina 19. století) podobně jako Milešovkou představuje panoramaticky líčený prostor s dominantní partií vrcholu čnícího na obzoru. Rozdílné jsou však v barevnosti (u temné Milešovky a sluncem a lehkostí vzduchu prozářené Kosti) a v odstupňování prostorové hloubky námětu.

Školením v romantickém duchu prošel u Haushofera také Alois Kirnig (1840-1911), který se ve své Krajině (1872) odpoutává od lyricky idealizovaného motivu a míří k podobě veskrze realistické.

Duha (1880) i Oblaka (1884) Edvarda Herolda (1820-1895) svým obsahem připomínají romantické krajiny Antonína Mánesa, u něhož Herold studoval. Malíř jej spojuje s realistickou popisností drobných přírodních a architektonických prvků. 

Antonín Waldhauser (1835-1913) je znám jako pozdně romantický krajinář zastřených, podmračných či večerních nálad často malých formátů s prostou kompozicí. Jako jeden z mála českých krajinářů této doby se orientoval výhradně na českou krajinu. Jemně zasněná Krajina s řekou a západem slunce má drobnopisné podání stejně jako další, podobně laděný obraz Krajiny. Půvab svižné skicy si uchovává Chrám sv. Petra v Římě.  Naproti tomu Zimní krajina s červánky (z daru Anny Hůlové) a Procesí pod kostelíkem (Svatá Kateřina v Moravském Švýcarsku) (1883) mají výrazněji do hloubky budovanou kompozici. Osobnost Antonína Waldhausera je pro nás zajímavá i tím, že jej August Švagrovský (jak je zřejmé z jeho korespondence) s důvěrou pověřil jako svého přítele výběrem vhodných děl pro základ zamýšlené galerie.   

Julius Theodor Gruss (1825-1865), další z odchovanců Haushoferovy školy, strávil větší část života v Teplicích, později přešel do Liberce a z této oblasti také čerpal látku ke svým obrazům. Roudnická Krajina od Litoměřic (Kamýk) (kolem 1850) je klasickým příkladem romantické koncepce obrazu podobně jako jeho Krajina s hradem. Oba dva motivy zaujmou především širokým krajinným záběrem a bohatě členitým reliéfem s kopcem Milešovky, ruinami a vodní plochou.

Berta von Grab (1840-1907) malovala ve stylu Augusta Piepenhagena a byla žačkou jeho dcery Charlotty, později studovala u Haushofera a nakonec odešla do Düsseldorfu. Působivá Měsíční noc u Chiemsee (kolem 1880) v sobě skrývá romantickou mystiku.  

Podobně opticky idealizovaný ráz navozuje také Močálová krajina (kolem 1880) od Adolfa Chvály (1836-1900), jednoho z posledních žáků Haushoferovy školy, který působil v Praze a ve Vídni.

Chittussiho žačku Zdenku Braunerovou (1858-1934) v roudnické sbírce zastupuje obraz Kmeny (kolem 1900), drobná, zemitá studie nevelkého záběru přírody se stopami slunce v omezené škále barev. Braunerová delší dobu žila i studovala v Paříži a poznání děl barbizonských malířů mělo vliv na její výtvarný projev ve stylu francouzské intimní krajinomalby. Zobrazovala také zákoutí a uličky staré Prahy určených k asanaci.    

Krajina od Třeboně Václava Jansy (1859-1913) se řadí k početné řadě jeho prací z jižních Čech, v kterých projevil svůj vnímavý cit pro vystižení nálady a charakteru daného místa. Jako obhájce a milovník historických památek jedinečným způsobem dokumentoval pražské veduty a malebný ráz zapomenutých ulic a zákoutí. V roce 1898 také spolupracoval na Bitvě u Lipan Luďka Marolda.

Dílo Antonína Chittussiho (1847-1891) navazuje na francouzský realismus následovníků barbizonské školy, který si osvojil za svého šestiletého studia v Paříži a okolí. Svým modernistickým zájmem o plenérové malování se stal vzorem následující generaci českých krajinářů. Polabská krajina (kolem 1870) vznikla před francouzskou zkušeností a nese se ještě v duchu romanticky zasněné krajinomalby, zatímco Mlýn u Brna (kolem 1885) se vyznačuje bezprostředně uvolněnou traktací práce se štětcem, kdy se již malíř zaměřil „výhradně na krajinu nehledaných scenérií a na syrovost jejího vnějšku“. Chittussi tu, jak postřehla Miroslava Hlaváčková (v knize Galerie Roudnice 1986), podává „haptickou realitu námětu“ spojenou s „kontrastem nelomených barevných hmot“,. V Krajině (kolem 1890) tento realismus nabývá až impresivních poloh chvějícího se vzduchu.

Chittussiho reflexe přímého pozorování přírody a současně realisticky malovaného námětu si našla své stoupence v krajinářské škole Julia Mařáka (1832-1899) na pražské Akademii. Mařák ji vedl od roku 1887, když po Haushoferově smrti zůstala po dvě desítky let neobsazená, a vzešla z ní nová generace malířů-krajinářů. Pozdně romanticky založený Mařák s oblibou zachycoval komorně laděné lesní interiéry. V roudnické sbírce se ze závěru jeho tvorby nachází typické Lesní jitro (konec 19. století) oslňující koloristickou lehkostí a lyrikou světelných momentů, pocházející stejně jako díla jeho žáků Václava Březiny, Oty Bubeníčka, Jana Honsy, Aloise Kalvody, Františka Kavána, Karla Langera, Otakara Lebedy, Augustina Satry či Josefa Ullmanna ze sbírky Anny Hůlové. Mařák pořádal malířské exkurze přímo ve volné krajině a vedl své žáky k vnímavosti a k ustavičnému studiu přírodních zákonitostí.

Výběrem motivů a jejich pojetím zůstal svému učiteli nejvěrnější Václav Březina (1862-1906), což dokládá i jeho Lesní tůňka.

František Kaván (1866-1941) měl bližší vztah k Chittussiho všedním motivům a do široka otevřeným výhledům. Louka pod skalami (1895) jako přímý bezprostřední dojem z přírody vede Kavána k prosvětlení palety. Obraz naplňuje vzdušnou hloubkou a rozptýleným slunečním svitem. Tato proměna později povede k ještě výraznější barevnosti ústící až do impresionistické nálady.

Nadějným posluchačem Mařákovy školy byl rovněž Otakar Lebeda (1877-1901), kterého v roudnické sbírce reprezentuje kvalitní Cesta do vsi (kolem 1900), krásná ukázka plenérového realismu. Lebeda však bohužel zůstal na začátku své umělecké cesty, když jeho život předčasně vyhasl.

Ve věku čtyřiceti let, uprostřed své tvůrčí dráhy, ukončil svůj život také Antonín Slavíček (1870-1910). Roudnická galerie se může pochlubit vedle menších Slavíčkových obrazů z počátku 20. století rovněž kvalitními ukázkami z konce předcházejícího století. Slavný je jeho poměrně rozměrný obraz Slunce v lese (1898) zachycující jímavé momenty lyrické atmosféry, která probleskuje lesní kulisou zářivými akcenty mihotajícího se světla. Dynamický ozvuk přírody, její nespoutané energické síly a harmonie, Slavíček objevil v obraze Vítr (1900). Představuje přesvědčivou sugesci koloběhu života, vířivé proměny a dramatického dění, které Slavíček dosáhl uvolněnou exaltací rukopisného podání vlastní jeho prudkému, živelnému temperamentu.

Slavíček, Kaván a Lebeda jsou považováni za největší talenty Mařákovy školy a nové nastupující generace malířů-krajinářů.

Svěžestí barev a sluncem překypující náladou se vyznačuje také olejomalba dalšího „Mařákovce“ Jana Honsy (1876-1937). Jeho Partie u Okoře (1895) upomíná na památné plenérové pobyty Mařákovy školy na Okoři a v jejím okolí, které se i v následujících letech (a to již po Mařákově smrti) staly pojmem a přinesly trvalý odkaz našemu výtvarnému umění. 

Půvabnou ukázku práce vycházející z charakteru této školy představují také Vesnička v zimě od Aloise Kalvody (1875-1934) nebo Večer na stráni u rybníka (1899) mladičkého Augustina Satry (1877-1909).  

U Mařáka (i Maxmiliána Pirnera) studoval rovněž Josef Ullmann (1870-1922), jehož  obraz Před vsí svým bezprostředním, živým nábojem v jedinečnosti přírodního zření zachycuje dobu tání a odchodu zimních dnů před nástupem jara.

Roudnická Kompozice (1898) Jana Preislera (1872-1918) překypuje smyslností symbolistní alegorizace, která se později bude měnit ve vize symbolického významu. Kompozici naplňuje lehkost, jemně vyvážená barevnost a procítěně měkká modelace. Preisler se Slavíčkem představují vůdčí umělecké osobnosti generace, která se zasloužila o zrod českého moderního umění začátku 20. století. 

Tvorbu Františka Tavíka Šimona (1877-1942) prostoupil duch symbolistního novoromantismu školy Maxmiliána Pirnera. Láska (Kompozice) (1900) okouzluje svou jemnou stylizací, svěžím účinkem koloritu a hladce tříbeného valéru, momentem útěchy a radostnosti snového opojení. Pastel V divadle (Portrét paní Hofbauerové) svou technikou navozuje éterickou náladu pulzujícího vzduchu a světla. Tavík se projevil jako vynikající grafik a prosadil se i v mezinárodním kontextu. Virtuózním výtvarným projevem barevného a stínovaného leptu vytvářel městské pohledy a zákoutí, které propojil s pouličním žánrem velkoměstského života. Roudnická sbírka představuje dva pražské motivy (Praha a Park s letohrádkem) meditativního charakteru. Jak se zmínila Miroslava Hlaváčková (v Galerii Roudnice 1986), „Šimon je poslední osobností patřící k tzv. Slavíčkově generaci, celkově bohatě zastoupené v roudnické galerii.“

Tomáš Herna

UMĚNÍ 17. a 18. století

UMĚNÍ REGIONÁLNÍCH MALÍŘŮ